Karin Park a nohy, co narušují časoprostor

Úkol na čtvrteční večer zněl jasně. Praze bude vládnout sever. Podle odborníků na diskuzích největších českých serverů nás měli Finové poslat "domů". Mnohem méně zasvěcených pak vědělo, že severský mráz bude zasahovat i mimo hokejovou halu. A v pražské Akropoli duněly severské větry o poznání razantněji. Postarala se o to Švédka odkojená Norskem a udělala si z toho malý family bussiness. Takže jestli si měl člověk z toho večera něco odnést, tak jedině to, že Jágr je bůh a že Karin Park je dark popová bohyně a sex symbol k tomu. Kdyby se v sále skrýval David Lynch, tak se udělá. Dvakrát. Během úvodního songu.

Tím byla kupodivu starší pecka Restless. Karin Park sice přivezla novou a velmi povedenou desku Apocalypse Pop, ale úvod koncertu se, možná trošku překvapivě, nesl na vlnách retra a starších věcí. Na osobní apokalyptické vize došlo až o něco později a první salvou byla Stick to the Lie. A nezůstalo jen u ojedinělého výstřelu, postupně padlo do hypnotizovaného davu ještě několik hutných ran. Ostatně velká rána pro přítomné muže (a ženy, které zajímají ženy) byl už jen její příchod na scénu v jakémsi gymnastickém trikotu s třásněmi, který toho od pasu dolů moc nezakrýval. Určitě ne ty nohy narušující časoprostor...

Jasně, člověk s hardcore přístupem k živému provedení skladeb by mohl namítnout, že 70 % toho, co lezlo z repráků, byl jakýsi instrumentální playback z noťasu na kraji pódia. Jenže co na tom, když zbylá procenta tvořil skvělý hlasový projev severské divy, zvlášť v kombinaci s její hrou na keytar (klávesy kolem krku à la národní umělec Majkl Dejvid). A zvlášť v kombinaci s údernickou hrou na bicí v podání Davida Parka. Toť k rodinnému podniku. Jak moc jsou bicí důležitým (a fanoušky neprávem opomíjeným) nástrojem, vás přesvědčí právě podobný koncert.

A sourozenecké duo pálilo ostrými dál, postupně z nového LP vytáhlo ještě chytlavou Shine, protestní Hard Liquor Man, Hurricane nebo singl Look What You´ve Done. Naživo vše fungovalo tak jako na albu. Temné elektronické vlivy se nezapřely a ani se nemlátily s talentem Karin Park pro chytlavé popové melodie. Spíš naopak. Vrchol večera pak po právu přišel na závěr. Nejdříve fantastická komorní verze skladby Opium (jeden z vrcholů nahrávky), následovaná peckou Human Beings. Popový majstrštyk o souboji přítele s rakovinou, lidskosti a tak vůbec. Decentní úvod kolébající publikum zkouřené předchozím opiem a pak už jen synťáky, bicí & "...we are human beings, extraordinary feelings..."

pozn. autora: Jistě, i tenhle koncert měl předkapelu. Pod názvem Sabrehart se skrýval takový ten chlápek za noťasem, valící elektronické vlny a šimrající prsty sem tam nějaký knoflík před sebou. Takový ten chlápek, který narve všechny návštěvníky na bar už před koncertem.