Klasika po všech stránkách. Prago, pyčo.

Kato je rapper, kterému se mimoděk podařilo splnit úkol, který se dlouhou dobu zdál neřešitelný – hip hop v jeho podání si získal respekt u širokého spektra posluchačů všech žánrů i věkových kategorií. Hlavní roli sehrála nenapodobitelná lyrika, schopná z češtiny vymámit souvislosti, kterých si do té doby byl jen málokdo vědom. A kdo byl, tak určitě ne v takové kadenci, intenzitě a srozumitelnosti, s jakou je sází brusič Kato. Po ve výsledku trpké zkušenosti s průkopnickou mediální rolí Chaozzu se vrátil silnější i obezřetnější. Po pěti letech, které jsme museli čekat na HDP a Dezorient Express, přidal na tempu, přibral kapelu a zaplnil diář koncerty snad v každém tuzemském městě, které lze na mapě nalézt, vydal tematickou desku V barvách a nedávno přišel s dalším albovým počinem Vážná Hudba.

Vážná Hudba nikam neutíká a od prvních sekund dává jasně na srozuměnou, odkud přišla. Lyrická stránka je opět motorem desky a tentokrát snad ještě o kousek víc než v předcházejících případech (je to vůbec možné?). Od textů ani tentokrát nelze odpárat vtip a nadhled jako nosné prvky, jediné, co schází, je šok z prvního kontaktu. Postupy jsou prověřené časem a experiment se nekoná, ke starším albům odkazuje nejen hudební kontinuita, ale intertextuálně tam míří zmínky v textech i hudební motivy. Verbální akrobacie na visuté hrazdě života funguje nejlépe tam, kde se snaží vypořádat s jistou naléhavostí. Ať už jde o palbu do řad společnosti, zpytování vlastního svědomí nebo příběh o nemožnosti útěku před sebou samým. V těchto momentech je přelamování shnilých příček jazyka nejsilnější díky tomu, že při kritice nesklouzává k otřepanosti klišé ani trapnosti fráze. Stojí zúčastněně nad věcí a nejen z rukávu sype moudra, že by se i babička cítila jako mladice. Naproti tomu záležitosti typu Recept a Rapvi3em sice nepřestávají udivovat odhalováním vnitřních vazeb rodného jazyka, ale nedokáží ze sebe setřást dojem samoúčelnosti. Hudba je tu takřka nadbytečná a forma písně zůstává nenaplněna. To je obecnější problém, jelikož Kato nikdy nebyl výjimečný rapper co do intonace, poloh nebo vyjádřených emocí a něco rozmanitosti by neuškodilo. Emoce obsažené v textech se jen těžkou derou na povrch a zůstávají zploštělé, tematicky se řeší nedostatek času i peněz, složitost vztahů s opačným pohlavím a štiplavé poznámky mířící do oficiálních kruhů. Zuby Kato pořád nenosí, a tak si občas bez uzardění zašišlá, ale to už k němu patří. Svoje zevláctví neskrývá a zjevně mu to vyhovuje, aspoň nemusí plnit ničí očekávání.

Když vyšlo HDP nebo Dezorient Express, neubránil jsem se nadšení, ale to se mi tentokrát vyhnulo. Ne snad že by album bylo horší v nějaké objektivní kategorii, roli spíš sehrála nasycenost na straně posluchače, i nenaplněnost silnými životními momenty na Katově půlce hřiště. Na mlýn teče pořád stejná voda. Deska nemá slabých momentů, ale zároveň postrádá ty opravdu silné, což se projeví při záplavě rýmů a delší stopáži desky. Pro skalní povinnost, pro ostatní dle uvážení.