Kruhy pod očima, brázdy v podlaze. Shilpa Ray.

Jak popsat Shilpu Ray někomu, kdo přijde na koncert náhodou, nic netuše, tabula rasa? Drobná indická skladatelka z Brooklynu vystupuje ozbrojena harmoniem (to je ta divná krabice s měchy, postavená na pódiu), má ostrý jazyk a feministických komentářů na rozdávání. Odmítá si na cokoli hrát. Přízeň českého publika si vybojovala už jako předskokanka Nicka Cavea. Její nejzajímavější zbraní je hlas: zastřený hutný chraplák mocného kalibru. Chvíle, kdy ječela, považuju za své nejoblíbenější. Ale vezmu to od začátku.

Upřímně: nikdy jsem nic necítila k Please The Trees. Možná, že to bylo špatným nazvučením, nesprávnou náladou nebo přebytkem pletených masek, duhových teepee, chřestidel apod., ale šamanská poetika doprovázená házením předmětů do publika mě prostě při žádné z předchozích tří příležitostí neoslovila. Píšu to schválně v minulém čase, neboť se v úterý na koberečku v Kabinetu múz cosi změnilo.

Please The Trees vystoupili pouze ve dvou kusech - Václav s kytarou a bubeníkem. Pončo a transparentní rudé bicí. Ne že by potřebovali něco víc. Kytara byla podladěná tak, že ryla brázdy do podlahy, tučné vazby se zasekávaly do stěn. Přistihla jsem se, jak si tu rytmiku nestřídmě užívám. Pomalu se valící chuchvalce hluku, katatonické pokyvování, desetiminutový extatický dialog na bubny. Hodu stojanem ani chřestidlem do davu jsme se nedočkali, celé vystoupení bylo až nečekaně střídmé a dávalo smysl. Můj maličký interní indián se radoval. Líbilo se nám to.

Od indiánů oslím můstkem k indickému harmoniu. Shilpa Ray přichází na pódium a sděluje našlapanému Kabinetu, že doufá, že aspoň někdo dnes odejde z koncertu nasranej. Není to už ta punková dvacítka, kruhy pod očima se prohloubily stejně jako uhrančivost hlasu. Na rozjezd dává Burning Bride, následuje důrazná Moksha (úžasný řev, hlas dře jako drátěnka) a smrtící Johnny Thunders Fantasy Space Camp. Většina setlistu se věnuje poslední desce. Dočkáme se i několika klidnějších klavírních kousků. Spoluhráči z kapely Shilpu obestoupí a luskáním prstů ji povzbuzují k rychlejšímu výkonu. Publikum, které zpočátku vypadalo jako výstavka sádrových obličejů, pomaloučku taje a v první řadě se objevují tančící dívky s copy ve vlasech.

Shilpa Ray je doprovázena kytaristou - multiinstrumentalistou, který v kovbojském klobouku brnká na elektriku, basu i steel kytaru s pedály, a bubeníkem - perkusákem, jehož koutek je ověšen jako vánoční stromeček (včetně tamburíny a zvonkohry). Skladby přecházejí jedna v druhou, kapela nenechá publikum vydechnout, stejně jako u předskokana, ani tady se nehraje na žádné pauzy ani kecy. Barvou večera je blues a atmosféra v hlavě je strukturálně bohatá. Podlaha kmitá v prapodivných amplitudách. Chvilku se cítím jako ve francouzském šantánu a pak se náhle nemůžu zbavit pocitu, že vlastně jen zírám někomu do zkušebny.

Je fajn zajít na koncert a rozvolnit se ve zvuku. Rozloučení i následný aplaus jsou prudké a nečekané, po dvou přídavcích je však konec. Potlesk ještě chvíli marně trvá, pak se rozejdeme. Ačkoli mám dojem, že většina publika zůstala studenými čumáky, nikde jsem neviděla ani stopu naštvanosti, jenom pár zpocených tanečnic. Zpěvačka se téměř hned přesouvá k merch table, kde si srdečně povídá se všemi příchozími, směje se na celé kolo a u toho jen tak mimochodem prodá skoro všechna vystavená trička a vinyly. Stojím vedle, pozoruju cvrkot a je mi dobře. Na desce stolu se začnou hromadit sloupnuté fólie s pochvalnou hláškou Nicka Cavea z obalu cédéčka, které Shilpa fanouškům na vyžádání podepisuje. Obskurní zmačkaná hromádka, sto kreslených Nicků. Stokrát zopakované stane se pravdou. "One of the most phenomenal things I've seen in a long time. She's going to be huge."