Brooklynská pětice Oneida si to odjakživa rozdává s velkou škálou žánrů a ztrapňuje každého škatulkáře.
Brooklynská pětice Oneida si to od roku 1997 rozdává s velkou škálou žánrů a ztrapňuje tím každého, kdo se je snaží zaškatulkovat. To platí stále, přesto po patnácti letech přišla změna, a to v podobě vyházení všeho nepotřebného, vokálem počínaje. Ta změna má asi čtyřicet minut a jmenuje se A List of the Burning Mountains. Už na předchozí trilogii Thank Your Parents byla větší část instrumentální a Oneida experimentovali s noisem a délkou více než předtím, některé písně však stále obsahovaly konkrétní melodii a „typickou“ strukturu.
Výsledek očisty, kterou skupina provedla, působí improvizovaně a meditativně, teda jen do té doby, než vám začne někdo mlátit elektrickou kytarou o hlavu a připomene vám, koho to vlastně posloucháte. Kytarové syntezátory, které se táhnou celou deskou, se totiž snaží na sebe místy upoutat až moc velkou pozornost. Klid a noise přicházejí ve vlnách spolu s naléhavými nebo „obřadními“ divokými bubny.
S každou nahrávkou se hudba Oneidy mění a vyvíjí. A s tou dvanáctou se vrací na začátek, a přeci jinam. Když porovnáte předchozí desky, nabalují na sebe vše, co přijde pod ruku – psychedelický a progresivní rock, hard rock, indie rock, free jazz, noise. A List of the Burning Mountain proti nim působí minimalisticky, jako kdyby pohár přetekl a kapela začala nalévat do poháru nového, zatím prázdného.
Deska A List of the Burning Mountains vyšla u prověřených Jagjaguwar, pod nimiž jsou podepsaní i např. Dinosaur Jr. nebo Bon Iver. Nahráli ji ve svém studiu Ocropolis, ve sklepě budovy umění Monster Island a můžete si ji koupit pouze na vinylu, přičemž na každé straně je jeden dvacetiminutový eponymní track.
Oneida se poprvé objevili v Česku jako jedna z hvězd festivalu Creepy Teepee. 19. března, při příležitosti oslav patnáctileté existence a vydání nového alba, odehrají své první klubové vystoupení u nás. Asi jsme něčím speciální, protože v celé Evropě plánují pouhou desítku koncertů.
Oba texty výrazně pracují s tělesností. Lidské křeslo je o řemeslníkovi, který vytvoří křeslo, v němž se může schovat a být lidem opravdu blízko. Hmyz vypráví příběh posedlosti, který vyústí až ve vraždu a zoufalou snahu uchovat podobu svého mrtvého objektu touhy.
Hnacím motorem Antunes je neutišitelná vášeň. Silence se neustále přelévá, mění tlak i měřítko a ponechává posluchače v prostoru, kde se věci stabilizují jen na okamžik, než se znovu vydají jiným směrem.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.