Články / Offtopic / / Image/vizuály

Moimir Papalescu, technooptimista v cylindru

Moimir Papalescu, technooptimista v cylindru

Ondřej Čížek | Články / Offtopic / / Image/vizuály | 22.10.2015

Patnáctý díl seriálu o vizuálech. S elektronickým snílkem Moimirem Papalescu o Bowiem v roli Tesly, o silném napětí mezi vědou a náboženstvím nebo o genialitě Wellsovy Války světů. O spolupráci se Schwarzprior i o tom, zda přijde další „Velký třesk“.

V souvislosti s vydáním desky Songs About Love and Machines před čtyřmi lety jsi napsal, že „žijeme ve věku robotů, ale dnešní doba postrádá romantiku, kterou známe z prvních sci-fi příběhů. (…) Jsme zkrátka ti, kteří ještě naplno vnímali estetiku prvních ABC nebo Zemanových filmů a díky tomu je v nás stále přítomen jakýsi technooptimismus.“ Považuješ se za optimistu i dnes při vydání nového alba a unikátních koncertů Die alten Maschinen?
Od té doby se u mne v tomto ohledu moc nezměnilo, a pokud ano, tak jsem s přibývajícím věkem technooptimistou o trochu větším, ale zároveň sentimentálnějším.

Petr Krejzek v knize Zde jsou psi v kapitole věnované Magnetik píše, že jiskřivé foto pro obal vašeho debutu pořídil Václav Jirásek přímo v Laboratoři velmi vysokého napětí v Běchovicích. Odkud nápad vzešel?
Ten nápad byl můj a vznikl tak, že mne fascinoval proslulý obrázek Nikoly Tesly z jeho laboratoře. Tesla sedí, čte si knihu a kolem něj jsou všude výboje z generátorů. Začal jsem se zajímat, kde by se něco podobného dalo zrealizovat u nás, a mé kroky logicky vedly až do EGÚ. Pro nás pro všechny to byl opravdu velký zážitek a také terapie, protože tisíce voltů, co práskaly za našimi zády, nás zároveň solidně nabily energií. Kolega SM24, který přijel fotit v pokročilém stádiu nachlazení s horečkou, druhý den vstal z postele zdravý jak rybička.

Tenhle výjev s Teslou se magicky podařilo zachytit Christopheru Nolanovi v jeho filmu Dokonalý trik. Teslu přitom hraje příznačně David Bowie. Viděl jsi?
Ten film je vynikající! Jeden z mála, na který jsem se v krátkém časovém úseku mohl podívat vícekrát. Kdybych byl filmař, chtěl bych točit právě takové filmy. A David „Tesla“ Bowie je ve své roli přímo ďábelsky charismatický.

Krejzek pro vás mj. vytvořil i artwork pro album Projektor, který dle jeho slov vznikl „spojením fotografie projekčního přístroje coby kudlankovitého technobožstva a fotografie kapely v konstruktivistické modlitebně Československé církve husitské na pražských Vinohradech s důrazem na zvláštní napětí mezi vírou a vědou“. Jak se k tomuhle napětí a střetu stavíš ty sám, ať už v osobním životě nebo ve vlastní tvorbě?
Náboženství a věda jsou odlišné platformy, a pokud se něco takového podaří dát do souvztažnosti, vzniká právě tolik potřebné napětí, o kterém Petr Krejzek mluví. A za každý takový kontrast dík, protože dodává tvorbě další rozměr.

Jsi spíš snílek, pro něhož je zásadní síla imaginace, nebo bedlivě sleduješ reálný vědecký progres? Jak jsi například spokojený s aktuálním výzkumem vesmíru? Možná chybí nějaký další „Velký třesk“, objev, který by otřásl celou společností.
Já jsem spíš snílek a kolega Petr Venkrbec zase vědátor. Oba samozřejmě nejsme jen to nebo ono, proto je naše spojení v Magnetik tak plodné a proto také od dob Projektoru nevzniklo nic nového – Petr si donedávna dával pauzu. Ale zpátky k otázce – společnost by něco takového zcela jistě potřebovala. Už tu začíná být nuda a z nudy vzniká spousta nepříjemností. Takovým objevem by v dnešní rozkolísané době mohl být například důkaz existence mimozemského života. A tím nemyslím jen ve formě bakterií. Osobně si myslím, že nás mimozemské entity pozorují už hezkou řádku let. Hodně lidí z toho má hrůzu, ale pochybuji, že by nám z této strany hrozilo kdovíjaké nebezpečí. Protože pokud by tomu tak skutečně bylo, už bychom tu pravděpodobně dávno nebyli.

Ve starším čísle Živlu ve skvělém článku Witchhouse: Duchové současnosti a jejich budoucnost autorka Eva Jaroňová píše o tzv. hauntologické hudbě. Termín podle ní vyjadřuje muziku, která popírá dojem, že by minulost byla definitivně uzavřenou záležitostí, a naopak ji znovuobjevuje či přímo falšuje. Ve výsledku píše, že „zkušenosti s vnímáním minulosti aplikované na současnost generují imaginární budoucnost“. Taková definice mi pasuje i k tomu, co vytváří Magnetik nebo Die alten Maschinen.
Naprosto souhlasím, přijde mi, že to je jedna z cest, jak neustrnout na místě, ale pohybovat se i v umění napříč časem.

Obaly pro všechny desky Die alten Maschinen nesou rukopis výtvarníka Adolfa Lachmana a mají podobu precizních ilustrací pro velký steampunkový příběh. Co tě na tomhle žánru oslovuje? V poslední době mi navíc přijde, že nálepku steampunk dostává cokoliv, kde se jen mihne spojení stroje s párou. Dokázal bys vyjádřit, co je na tomhle žánru skutečně ještě punkového?
Já to takhle vůbec nevidím. Podobný styl ilustrací jsem si oblíbil ještě dávno předtím, než někdo pojem steampunk vůbec vyslovil. To bylo ještě v dobách Rotrekla nebo VTM a Téčka (kultovní časopisy Věda a technika mládeži a Technický magazín – pozn. aut.). Adolf Lachman je navíc další z geniálních pokračovatelů této umělecké tradice, proto je spolupráce s ním pro nás tak radostná a důležitá.

Lachman bohužel nakonec nerealizoval slibně rozjetý komiksový projekt Pérák o jediném československém superhrdinovi, který po něm ostatně nedokončil ani kreslíř Honza Bažant. Pérákovi tak zůstává věnovaný jeden mizerný román, studentský film, který je možné vidět leda na přehlídkách, a nakonec výborná inscenace divadla Vosto5, jež by se ale spíš mohla jmenovat „Československá liga výjimečných“. Nelákala by tě představa ujmout se audiovizuálně právě téhle, stále příliš nedoceněné a nevyužité ikony?
Jde o silné téma a přiznám se, že už jsem o tom před lety přemýšlel. Musí ale přijít nějaký další impuls, a to se zatím v případě Péráka nestalo.

Malíř Zdeněk Daněk má zase na svědomí podmanivý opiový artwork pro Laudanum. Působivá je i jeho série obrazů Hrdina, která vyobrazuje lesní zvěř ve fázi, kdy čapkovsky bere svůj osud do vlastních rukou a rozhodne se sebe i les bránit se zbraní „v rukou“. Daněk očividně odkazuje na styl Zdeňka Buriana. Pro obal Laudana jste vybírali z již hotových maleb, nebo šlo o zbrusu nový obraz dle zadání?
Zdeněk Daněk je po Adolfu Lachmanovi další vynikající umělec z Pardubicka, se kterým jsem už několikrát úspěšně spolupracoval. Poprvé vytvořil nádhernou kresbu zajíce, sedícího na pařezu vedle kupole mraveniště a pozorujícího padající hvězdu, což je výjev, který se nakonec dostal do bookletu alba Wells. Jeho obraz pro titulní stranu alba Laudanum vznikl podle mého návrhu, tedy přímo na objednávku.

Z čeho vycházel návrh?
Tak trochu to navazuje na Wellse. Tím gentlemanem v cylindru, který stojí zamrzlý v jezírku uprostřed zimní krajiny, je prototyp člověka, který neustále něco hledá a nenachází. Snad jen samotu, která se ale více než čemukoliv jinému podobá nebytí, jakémusi věčnému spánku. Symbolicky to tak znázorňuje i jistý způsob odlidštění, který mohou způsobit drogy, pokud s nimi nezacházíme uvážlivě.

Daněk vytvořil i geniální obal desky The Stylists, kde je anatomicky vykreslený bílý žralok...
Šlo v zásadě o symbolickou hříčku ve vztahu k názvu alba, ale i ke jménu kapely. Žralok znázorňuje odvrácenou tvář modelingu, ten místy krutý byznys, který má na svědomí už hezkou řádku obětí.

Pokud jde o tvé bytí v rámci nějaké subkultury, pro server Echoes jsi zmínil, že během existence tvé první formace Gun Dreams jste díky v zásadě černému oblečení a koženým bundám patřili k post-punku. S tím, že později jsi po vzoru Kraftwerk doplnil košili a kravatu. Kde se to tedy nakonec ustálilo?
Mám kůži a klasický oblek v oblibě odjakživa, jsou to ale jen jedny z mnoha platforem, které využívám pro svou prezentaci. Těžko se to tedy může nakonec ustálit třeba u pletených kožených bot, tesilek a svetru z velbloudí srsti, kteroužto kombinaci nosím v poslední době tak rád.

Coby producent stojíš za debutem Schwarzprior nazvaným podle legendárního doomovského kódu pro nesmrtelnost – IDDQD. Čím tě tenhle gang oslovil? Konzultoval jsi s nimi i vizuální stránku věci? Jejich koncertní projekce jsou jako svérázné popkulturní mixy, což vizuál k jejich aktuální desce svým způsobem odráží.
Mě zaujala jejich naprostá přirozenost. Není v tom cítit skoro žádná spekulace, jsou autentičtí a nejde jen o to, jaký styl hudby dělají, ani z jakého prostředí pocházejí, jde o to základní, a taky o to, že trojice k sobě naprosto dokonale pasuje. Výsledkem je pak silná výpověď, a proto jsem do toho šel. Což se ovšem týkalo spolupráce výhradně ve zvukové oblasti.

Jak zpětně hodnotíš to, co Magnetik vytvořili na zmiňované koncepční desce Wells? Jak moc byla literární Válka světů přítomná v procesu nahrávání? Šlo o to zhudebnit jednotlivé kapitoly knihy, nebo „jen“ zásadní okamžiky příběhu?
Já tu knihu znal skoro nazpaměť, takže při procesu samotném jsem pracoval spíš s obrazy, které se vynořovaly v mé hlavě. Jen jsme si s Petrem pak vždy pro lepší souznění řekli základní téma té které skladby a teprve pak jsme to seřadili podle knihy. Takže například jako první vznikl závěrečný part, kdy vetřelci umírají, a Země je tak zásahem vyšší moci zachráněna. A paradoxně poslední se natáčela část úvodní, kterou svým hlasem doprovodil herec Radovan Lukavský, jeden z posledních mohykánů české filmové sci-fi, který hrál v kultovní Ikarii XB1. Je to tuším jeden z posledních záznamů, které s ním byly pořízeny, a já jsem moc rád, že jsme to stihli, samotný výsledek je opravdu silný. Nejen z tohoto pohledu považuju Wellse za doposud stěžejní magnetické dílo.

Co tě na Válce světů tolik oslovovalo?
Už úvodní slova knihy jsou prorocká. Znázorňují člověka jako pyšného a samolibého tvora, který se pasoval na vládce přírody a myslel si, že nad něj není. A to se mu nakonec vymstí, lidská rasa je málem vyhubena. Zároveň však tento příběh přináší rozhřešení, lidstvu přichází pomoc v podobě nicotné bakterie a celá teorie lidské nadřazenosti se náhle stává naprosto bezvýznamnou a směšnou. Právě tím je tohle Wellsovo dílo geniální a platné pro jakoukoliv epochu.

A platí stále tvůj plán navázat právě na Wellse a nahrát soundtrack k další klasice literární sci-fi, tentokrát k Marťanské kronice Raye Bradburyho?
Opravdu velice nerad plánuji, alespoň z hlediska delšího časového horizontu. Ale ano, Marťanská kronika pro mne představuje stále jedno ze zásadních témat, které bych někdy rád udělal.

Info

Moimir Papalescu
www.facebook.com/moimirpapalescu

Rozhovor vyšel v magazínu Full Moon #44.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články