Nowa muzyka: 7 seconds to deep (ft. Rain), part. I

Vůbec nic proti Kelis, ségra na ní vyrůstala a do jisté míry jsem to měl podobně, hustá hříva, hlas, co se dá česat. Jen mi zůstává záhadou, proč vydává na Ninja Tune. Ovšem nedostatečný důvtip nebyl překážkou toho, abych se neztratil mezi tisíci Poláky na festinu Tauron Nowa Muzyka (Tauron je něco jako u nás ČEZ) v prostředí Slezského muzea na periferii Katovic, kam se dá z letiště Muchowiec dojít volnou nohou za půl hodiny, tedy jak tvrdí mapa, nedostatečný důvtip nebyl překážkou ani toho, abych si tam nepřipadal jako doma, pokud se tedy jako doma cítíte někde, kde se zmutované chicagské beatové bláto maže mezi rohlíky a kde se do největšího stanu vleze bratru na pět tisíc lidí. Mám to rád. A i když tenhle notýsek bude vypadat, že mám plnou hubu keců, příští rok jedu znova. I pěšky.

Ještě ke Kelis. Pokud ji label avizuje coby “a kind of unspoken lovefest”, je všechno v pořádku, jakkoliv proklamované futuristické árenbí bylo na pořadu dne možná před deseti lety. Fešná kokotka se soulovými ambicemi a místy polámanou strukturou skladeb je hlavně r’n’b-popovou zpěvačkou s backgroundem zdatného pouštěče podkladů. Ano, bolí mě huba a je mi líto, že to nedovedu docenit, ale hlavní stage... Hlavní stage na Nowa muzyka vypadala kdysi jinak, Kelis nevynikla ani na Pohodě, i když tam to chutnalo jinak. Hlavní stage. Loni Squarepusher, Tosca, Jon Hopkins, Amon Tobin, Jamie Lidell nebo Moderat. Letos Kelis, Jagga Jazzist, Mitch & Mitch with Felix Kubin nebo Elliphant. Ptám se jako blondýna: proč mě to bolí? Než se dostanu k architektuře, protože o ní tenhle fejeton bude, Jagga Jazzist. Můžu brečet po dobách, kdy vydali The Stix, ale už jsem menstruoval, takže nezbývá než si postesknout nad nevyužitou možností a plachým elektro-jazz-symfonickým setem bez výraznějších vrcholů a netušených zákrut. Hrozně normální, hrozně zaměnitelné. (Pokud futuristické árenbí, tak jedině Kelela, Kelela s obdivuhodným poměrem temného ticha, hluchých protipauz a odvrácené strany diskokoule.)

Švédští Elliphant demonstrovali letošní pořadatelský zájem: na novou muzyku jebe pes, main stage je od toho, aby se lidi bavili. Takové to pozlátko neexistující emtývý, euro-hype, kunda z ryby a pěkná holka. Možná v klubu bych u toho mohl srkat mojito a vydržel bych nejít na pány třicet minut, naživo je to tuctovka horší než ta nejšerednější Polka (všechny byly krásné). Kelis, Neneh Cherry (ty vole?) nebo dokonce WhoMadeWho? S veškerým respektem, velká stage ještě nee. Progres nula, jsme ve městě, potřebujeme kolotoče a kdo chce syrový zvuk doby, má tu další fleky. Je druhý den, sedím před Showcase stagí, je půlnoc, holky mají nohy až pod zem, začíná zase pršet. Otvírám dobrou polskou vodku, je teplá a čirá. Nabírám trochu vody z kaluže, pokud nemáte mezi zubama kámen, neryjete. Kalí se rychle a nečekaně, kolem si to šine pouliční pes, chce mi pochcat nohu, postavím se a sáhnu na kalhoty, utíká. Ikonika aka Teklife spouští chiptune dribling, mentálně přestává pršet. Konečně ji vidím živě, skvělý smysl pro zvukovou rovnováhu, současné odstíny barev a hlavně cit pro celek, který není postavený na trendy zvuku, přežije ho. Nechápu, že tyhle festivaly nedělají boiler roomy. Techno garage. Původně jsem více sázel na Laurel Halo a její copy, chladnější a ostřejší přístup, ohebné techno tyče o různých délkách, ale nakonec to byla krásná remíza. Tělo nechtělo tančit, mozek si užíval.

Nowa muzyka byla čtyřdenní, když ve čtvrtek ji celou otevíral i loni přítomný a od té doby ještě vzývanější SOHN (až budou Colours hledat na příští rok večerního Cheta Fakera, tady je) a v neděli uzavíral Nils Frahm s obligátní after party. Městské víkendy, kalby a kvéry. Ne že by kyvadlová doprava nefungovala na jedničku, přespolní měli čas tak na jedno cíčko a už jely stroje, ale stanové městečko bylo skromné, proti minulému roku sotva poloviční. Lajnap i celková koncepce se obrátila směrem ke katovickému, potažmo širokému publiku, exkluzivita a alternativy ustoupily páteční/sobotní horečce noci. Nesouhlasím, ale rozumím, tenhle poměr je ještě pořád dobrej.

Největším zážitkem prvního (druhého) dne tak byli postarší klučíci Mouse on Mars. Ten typ „kapely“, která netrvá na dosažených pozicích, ověřeném zvuku ani očekáváních publika. Až uvidíte v programu jména, u kterých si budete říkat: jotyvole, tenkrát to bylo parádní, ale co s s nima bylo dalších pět let, vůbec tam nechoďte. Pokud to nebudou Mouse on Mars.

(pokračování co nevidět)