Trochu tak překvapí muzikanti s image slušných, usměvavých hochů, kteří před publikum přicházejí s velkou pokorou.
To, že se na koncertech začíná pozdě, je naprosto normální. Pověstná akademická čtvrthodinka se někdy stává pohříchu neakademickou půlhodinkou nebo dokonce hodinkou. Jakým šokem je pak kapela, která začne hrát na minutu přesně. Ne-li ještě dříve. Přesně to se povedlo v pátek 9. května americké kapele GravelRoad v uhersko-brodském klubu BandR.
GravelRoad (ve složení Stefan Zillioux - kytary, zpěv, Joseph Johnston - basa a Martin Reinsel - bicí) využívají blues - a je to spíše nálada a některé postupy než přímé omílání tradičních dvanáctek - jako základ pro vysoce energickou hudební směs. V ní se potkává garážový rock s punkem, rock'n'rollem i grungem. Blues tak, jak jej GravelRoad hrají, je špinavé, ostré, tvrdé a pořádně hlasité. A má obrovskou sílu a potenciál srovnat klub se zemí. Trochu tak překvapí samotní muzikanti s image slušných, usměvavých hochů, kteří před publikum přicházejí s velkou pokorou. Žádné hvězdné manýry. Kapela hrála s obrovským nasazením, bez zbytečných prodlev či zpomalování. Ke zvolnění docházelo snad jen v odkazování na učitele a vzory - bluesmany T-Model Forda a Junior Kimbrougha, jehož hudba je ale přeci jen éteričtější.
Hrálo se převážně z poslední desky The Bloody Scalp of Burt Merlin (2013), opomenuta nebyla ani předchozí Psychedelta (2011) a nemýlím-li se, sáhlo se dokonce i do debutu Shoot the Devil z roku 2008. Pro obecenstvo bylo možná vystoupení tak trochu šokem, rozčarování se projevovalo občasnými výkřiky "Zahrajte nějaký blues!!!" a také zvláštní, a nejen pro mě osobně nepochopitelnou, neochotou si kapelu po první části koncertu přivolat zpět. Potlesk byl vlažný, ale skupina se tím naštěstí nenechala odradit a vrátila se. V tu chvíli jako by publikum ožilo a nechtělo GravelRoad pustit z pódia. Proti původnímu plánu nakonec zazněly dvě skladby navíc a sahalo se až hluboko k začátkům tvorby sestavy, která začínala coby dvojice, jen ve složení bicí - kytara.
GravelRoad předvedli kompaktní vystoupení, takřka nic nedrhlo, koncert uháněl bleskovou rychlostí kupředu. Klubu BandR se opět podařilo přivézt do republiky zajímavé jméno současného blues. Blues, které má potenciál zaujmout i současné posluchače, kteří jsou odchovaní rockem devadesátých let. GravelRoad ukázali, že spojit punk a blues nemusí být věc tak podivná, jak to možná zní.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.