Objevil jsem je díky skvělé Diamond, kterou považuju za jednu z nejlepších hardcore-punkových desek jedenadvacátého století. Tohle je vrchol, říkal jsem si.
Tenkrát visely na stěnách kalendáře pro celkem průměrný rok 2003. Vybavuje se mi jen, že se Češi rozhodli pro vstup do EU, rozpadla se Jugoslávie, Linkin Park vydali Meteoru a Metallica svou předposlední St. Anger. V ten samý rok se taky vokalista Jesse Barnett rozhodl založit Stick to Your Guns. Objevil jsem je asi před třemi lety díky skvělé Diamond, kterou považuju za jednu z nejlepších hardcore-punkových desek jedenadvacátého století. Tohle je vrchol, říkal jsem si. Jenže potom prásk, a venku byla Disobedient.
Starts with Me, podlazená kytara a Barnettův hlas, který zní jak kostelní zvon do bezesné noci. Píseň si drží pomalé tempo, a pak už jen: „What choice did you give us?!“ a jsou tu Stick to Your Guns, jak je známe. Z úderného hardcoru, poctivých metalcorových riffů a energických punkrockových melodií v refrénech umíchali silný návykový koktejl, kterému k explozi stačí už jen jiskra. Nepřestává mě udivovat frontmanovy přechody z agresivního křiku až k čistým, melodickým linkám. Z nedlouhé řady skladeb vyčnívají Nobody, pak Nothing You Can Do, ve které se o druhou sloku postaral frontman hardcore-punkových Rotting Out, taky Choose Nothing, kde hostuje Scott Vogel z legendárních Terror, a určitě závěrečná Left You Behind. Ta je pro změnu úplně jiná než všechny předchozí.
U většiny studiovek slouží bonusy jen jako prodloužení celkové délky, u Disobedient je to obráceně. Pominu energický track Every Second, a budu se věnovat jen akustickým předělávkám The Crown a zmíněné Nothing You Can Do. Zdá se, jako by je nahrála úplně jiná kapela. Uchvátí We Still Belive jen s akustickou kytarou a skvělým Barnettovým vokálem. Tohle Stick to Your Guns opravdu umí a na rozdíl od většiny podobně znějících kapel si tyhle experimenty mohou dovolit. Zamrzí jen celková délka. Bez bonusů má nahrávka lehce přes půl hodiny, což je málo. Škoda současného trendu vydávání krátkých desek s jedenácti stopami, z čehož první je intro a minimálně jedna z nich pouze předehrou k té následující.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.