Surfy, zadky, létající talíře: Melvins

S některými věcmi člověk počítá a nemyslí na ně. Největší koncentrace hlediskových záběrů bude ještě pár let v pornu, máslo se maže na rohlík a ne naopak a jakákoli deska Melvins bude naprosté zjevení, na které není možné se jakkoli připravit. Zkušeného uživatele, ať už porna nebo pečiva a másla, nemá na rozdíl od Melvins co překvapit. A Tribute to Venom potěšil, zatímco nové album Hold It In posílá kolem oběžné dráhy, přinejmenším.

Clean kytara, pop-punkový riff, zefektovaný zpěv, Gigi D’Agostino hadr. Úmyslně cheesy song, ze kterého je cítit pomrkávání, sebeironie a hlavně je slyšet Buzzův smích. Záhy se přelije do sóla. Jasný, teď už to budou pořádní Melvins. Jenže stejně jako je dlouhý smích krále Buzza, sólo stejně jako bridge vede zpátky. A následující vál končí kytarovou smyčkou se zařazenou zpátečkou a přelévá se do Barcelonian Horseshoe Pit, kde se zdá, že laso pazvuků točících se proti směru hodinových ručiček nikdy neskončí. Až v půli se ozvou bicí a náznak riffu se zpěvem. Kdo do tohoto momentu nebyl ani jednou zaskočen, lže a kecá a masturbuje dodnes.

Čtveřice je totiž na nové desce nepředvídatelná stejně jako kudrnaté vlasy po ránu. Vesmírný brake, co zní jako krátký film o vzletu papírového raketoplánu, přejíždění hřbetem trsátka o strunu a slajdy evokující zvuk rychle projíždějících vozů, co se kolem vás jen „vzůůům“ mihnou. Spousta pohozeného sonického harampádí, ani ne tak ledabyle, jako spíš spontánně. Zpěvná, pozitivně nabitá Eyes on You, jak do reklamy, chce se říct. Taneční vypalovačka, kde není stopy po zkreslení. No fuzz = no fun rovnice neplatí. Čistá kytara podruhé. S kolovrátkovým refrénem, který na okamžik naruší nálet intergalaktických sólíček. Vidím Melvins navléknuté ve stříbřitých teplákách, tak trochu Marty McFly swag v roce 2015 (sakra, do příštího roku hoverboardy asi ještě nebudou, co?). Už chci říct, že takhle neurvalý drajv a místy dada/avantgardní práci se zvukem, a to zejména s kytarou, jsem nečekal ani v těch nejbarvitějších snech, když v tom jednu skladbu odstartuje „zahvízdání“ na synťák (jak to popsat líp, mě ještě nenapadlo), pak se přidá xylofon a je vymalováno, klauní barvou. Přistupuji na hravost Hold it In. Když řeknu, že se to na chvíli zvrtne do rockabilly s těmi všemi ufo zvuky mírnějším vokalizérem, nebudu tomu ani já sám věřit.

Sludge-zamračený-Buzzo-palcáty nechybí, a když už zazní, tak povalí i s kořeny. Jenže tahle deska peláší jiným, úchylnějším a zvrácenějším, bláznivějším směrem. Přebal, na kterém hlavy členů kapely vykukují z čajových lžiček, dává naprosto smysl, asi jako jediná věc na albu. Volná forma v podání Melvins, hudební tok bez přílišného přemýšlení, autocenzury a spoléhání či zakotvenosti v zažitém mustru. Po Osborneově sólovce ve stylu „pravěký autista s akustikou“ rozhodně překvapení gargantuovských proporcí. Stoprocentní Ipecac. A kde nebo spíš v čem je zakopaný létající talíř? Kromě hlavy Buzze Osbornea a bubeníka Dalea Crovera, zbylé dvě lžíce okupují Butthole Surfers, kytarista Paul Leary a basák JD Pinkus. Jak říkám, to dává smysl. Akorát mluvit o Paulovi Learym „jen“ jako o kytaristovi je jako mluvit o Einsteinovi co o dalším z mnoha vědců.