Townes Van Zandt napojený na delaye aka Kurt Vile

Nové album Kurta Vilea je trefnou slovní hříčkou: deska se skutečně nejlépe poslouchá jako pozadí k lehce omámené procházce pod nově vysvitnuvším sluncem. Kurt Vile sám je taková anomálie hudebního světa, která by po rozumné úvaze zřejmě neměla být tak úspěšná, jak je. Zvukově totiž působí jako Townes Van Zandt napojený na různé delaye, phasery a reverby, podpořený kapelou v zádech, což nezní zrovna jako recept na slávu.

Taky že Vile (v porovnání s někdejšími folkaři, kteří už po dvacítce vlastnili ranče) působí celkem skromně, když říká, že chce hlavně vydělávat dost na to, aby jeho žena nemusela pracovat a mohla se doma starat o děti. Role otce rodiny na novém albu, postaveném hlavně na textech, nabývá, v porovnání se staršími písněmi například z Childish Prodigy, mnohem větších rozměrů. Větší prostor dostává i ironie a drobné posměšky (Was All Talk) – je pravda, že humor a nadsázka mi u starších desek spíše unikaly. Snad jediný rozdíl mezi Vilem a prorokem s divokým pohledem v očích je v nárocích na posluchače. Vile sice také často sklouzává k všeobjímajícím pravdám o životě, smrti a povinnostech pravého muže (Too Hard), ale dělá to, aniž by po nás vyžadoval pozornost anebo důvěru, takže působí jako tiše mumlající guru.

Vím, že o pozorovacím talentu se většinou mluví u básníků, ale texty na Walkin on a Pretty Daze mají charakter deníkových pozorování, intimně vyprávěných do mikrofonu. Projevuje se to i na délce skladeb. Střídají se tu klasické tříminutovky a sedmi- až desetiminutové kytarové symfonie, dynamiku alba podporují taky variace mezi zkresleným a akustickým zvukem anebo mezi tvrdšími rockovými riffy a folkařským vybrnkáváním.

Po instrumentální stránce velmi dobře maskuje komplexnost, jako by Vileovu veřejnou image uvolněného samotáře nemělo narušit žádné puntičkářství. Na každou dobu i mezidobu něco zazní (nejlépe v několika vrstvách), což vytváří roztříštěný dojem. Vše má ale své místo, hudba je frázovaná podle vokálů (vítaný syndrom folkových inspirací) a některé riffy nenápadně využívají malou bluesovou pomlku. Zpěv se vrací ve znatelných ozvěnách, vytvářející tak dojem prostoru; vrací se i některé dřívější melodie ze starších alb. Vile se nebojí recyklovat nápady a občas si to dá i do názvu písničky, jako například v Classic Rock in Spring/Freeway In Mind z desky Constant Hitmaker.

V poslední a nejdelší písni desky (Goldtone) zřejmě popisuje svůj tvůrčí proces, když zpívá o tom, jak ostatní už spí a on pořád hledá v hlubinách své duše onen zlatý tón. Zároveň vyvrací, že by užíval drogy, což mu nikdo nevěří. Ale možná by měl. Walkin on a Pretty Daze totiž dokazuje hlavně to, že Kurt Vile je zodpovědný táta od rodiny, který bokem dělá dost dobrou hudbu.