Varšavská smlouva s kinem

V Liberci jsme měli šest kamenných kin. Teď není žádné. Zato tu jsou dva multiplexy, které promítají „současnou kvalitní produkci z celého světa“. Tak určitě – je tu funkční varianta kin, která uspokojila hlad po novotách na přelomu tisíciletí. Otázka je, jestli je to varianta dobrá – tedy jestli je to stále ještě pouze varianta –, nebo zda už lze hovořit o transformaci kulturních svatostánků. Jako člen občanského sdružení „Zachraňme kino Varšava“ si myslím, že to není dobrá varianta a že je potřeba s tím něco dělat. Tak jsme vytáhli do boje.

Kino Varšava v Liberci, o jehož rekonstrukci a znovuoživení usilujeme, bylo zprovozněno v roce 1908 a s kratšími pauzami fungovalo 100 let. Na počátku 21. století se bohužel nedokázalo vyrovnat s nastupujícími multikiny a bylo dramaturgicky nekonkurenceschopné. Krásná budova ve stylu art deco začala chátrat a město (vlastník objektu) se jí chtělo jednoduše zbavit. Proti prodeji se však zvedla vlna nevole, ze které se podařilo vykřesat partu lidí, kteří se snaží o jeho záchranu. Věřím, že si našinec umí živě představit, kterak těžký úkol to vlastně je. Jenže poručte přesvědčení.

Po nesčetných jednáních se zastupiteli Statutárního města Liberec a výstupech na zastupitelstvech jsme nakonec po roce získali nájemní smlouvu na jeden rok. Kino jsme uklidili, odstranili houby (a nebylo jich málo) a začali spíše undergroundově nežli alternativně objekt provozovat. Domníváme se, že úkolem kina dnešního formátu v centru města je vyjma kvalitní filmové projekce také integrace divadelních a tanečních souborů, pěveckých sborů, kapel, přednáškové činnosti a třeba literárních čtení pod jednu střechu do prostoru, kde se dá využívat technika a zázemí universálně. Kino tak propojuje jednotlivé kulturní oblasti a ty se mohou navzájem ovlivňovat. Podstatnou nutností je schopnost kina nabídnout program pro široké spektrum obyvatel – od dětí až po seniory. Z toho vyplývá, že by mělo žít celý den – od rána do noci. Ačkoliv je postavení multiplexů stále silné, poslední dobou jsou častěji vidět a slyšet tendence nejen mladých lidí, aby se s tím začalo něco dělat. Domníváme se, že právě koncept kina Varšava s přesahem je pomyslným odrazovým můstkem pro změnu vnímání kulturních souvislostí nejen pro obyvatelé Liberce, ale i pro široké okolí. V širším kontextu je objekt kina Varšava důležitou součástí libereckého dění a vždy jím byl. Tuto perlu je třeba navrátit do kolektivní živé paměti Liberce.

Jelikož našemu záměru opravdu věříme a chceme ho realizovat, podali jsme žádost o registraci projektu v rámci programu ROP Severovýchod, a to na 20 milionů korun. A tady už přestává sranda. Zástupci města Liberec se nejsou schopni v současné době domluvit téměř na ničem, natož na tomto projektu, a tak jsme celý projekt vytvořili a zároveň jsme i žadateli o dotaci z ROP. Pět dobrovolníků, kterým záleží na osudu tohoto objektu, již 1,5 roku tvrdě maká na tom, aby zvelebili městský majetek, jenž zůstane městu. Zcela zadarmo, bez ambicí budoucího vlastníka a navíc s dotací vlastních finančních prostředků. Je tohle normální? Zastupitelé města až na pár výjimek stále neslyší. Je snad tohle normální?

Po příjezdu z festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě jsem byl plný entusiasmu. Ozvěny Po.Hlavě, které uvádíme tento víkend, jsou tou správnou cestou, kterou by se zachraňované kino nejspíše mělo vydat. Problém je ovšem v tom, že pokud nepoložíme vlastní krky na pomyslnou gilotinu (nebudeme ručit soukromým majetkem za zhodnocení majetku města), pokud nevyjednáme podporu tuhle, onde a ještě támhle (Liberecký kraj, sponzoři, granty) a pokud byť jen o píď ustoupíme, šance na záchranu posledního objektu s ušlechtilým cílem a krásnou architekturou zmizí a už nebude. Nic nebude. Půjdeme do Fóra a dáme si burger.

„Pane maršále Koněve… ťuk,ťuk,ťuk… můžeme dál?“