Vyblikaná díra do hlavy. Kyklos Galaktikos v Brně.

Na počátku byla tma. Pulzující, napínavá tma, propíchaná na několika místech hrstkou náhodně rozsypaných bledých světýlek. Až po první (úvodní Tragédie) a druhé skladbě (vynikající Nemehlo) se začalo postupně rozsvěcet. A pak se to všude rozblikalo. Reflektory i hlavy zúčastněných. Aha! Kyklos Galaktikos verze dva tisíce patnáct, Kabinet múz. Dvě ruce, dvě srdce, dvě hlavy. Je to mnohem lepší, než nás varovali.

Nesnáším rap, tvrdila jsem vášnivě před lety. Nechápu to, je to blbý, dejte sem radši metal. Naštěstí stárneme, hrany se obrušují, kdysi neprůstřelné hudební škatulky splývají v jedno "dobrý, ještě". Pokud současný technologický vývoj někomu prospěl, jsou to krabičkoví mágové v kapelách. Líbí se mi lidi, kteří dokážou živě uchopit a zkroutit zvukový výstup do nebývalé podoby, skládat z těch kousků znovu a znovu svou skladbu a uchvátit. Trochu mi to připomíná polozapomenuté dýdžeje, jejichž sety jsme si v devasedátých letech nahrávali na kazety. Je jedno, kudy vaše zvuky tečou, ale nikdy není jedno, jak.

Kyklos Galaktikos jsem poprvé potkala na Besedě u Bigbítu 2013, tehdy si své počítače prostě naskládali na stůl. Dnes na ně před oponou čekají tři sexy stojany, z každého visí dramatický spletenec kabeláže (chyběla jen příslovečná sklenka vína z první skladby). Do mysli se vtírá milá vzpomínka na Kraftwerk - nejen při pohledu na stylové stíny za vybavením, ale i při poslechu některých příznačných instrumentálních pasáží. Samozřejmě jen do chvíle, než začnou rapovat.

Momentálně neexistuje žádné přiléhavější slovo pro tenhle styl. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že tohle není obyčejný rap. Je to hra s ironií a ohněm, kočírování ruchů, rozdávání sarkasmů i snů. Performance v tom nejlepším slova smyslu. Skutečná pointa leží ve vtipných textech, ve dvou hlavách, v pochopení krásně vyšinutých příběhů o zdánlivě "fantaskních" světech. Jsou to ale naše světy, naše dny, naše životy, naše každodenní práce a každodenní blázni, které potkáváme. ("Po čtyřech nikdy neběhalo - tak proč by mělo, když po dvou myslelo?")

Členové kapely jsou ukotveni u svých stolečků, občas se proběhnou po pódiu a s ďábelským potěšením si užívají intenzivní blikání bílých diodových světýlek a náhodně se rozsvěcujících reflektorů, obrácených do publika. Tenhle koncert opravdu není pro epileptiky (a my, co máme migrénu, si příště vezmeme černý pytel na hlavu). Když pominu nepříjemné osvětlení, atmosféra velmi pohodová. Je fajn sledovat bezeslovnou komunikaci na pódiu, všímat si grimas a gest, nadšených výrazů. Vnímat, jak je těší hrát právě tuhle pasáž. A tuhle a tuhle.

Zazní téměř všechno z nové desky Mezi lovci mezer a velká část té předchozí. Ve chvíli, kdy skupina oznamuje poslední skladbu, se dav lidí probere z blikajícího tranzu, začne jásat a trochu protestovat. Kyklos Galaktikos jsou příjemně zaskočeni. Omlouvají se, že s sebou už nemají připravené žádné další písničky, takže si místo přídavku budou "jen tak hrát"... Počáteční rozpaky po pár momentech mizí, kluci i holka jsou dostatečně sehraní a pod rukama jim vzniká živý beat, který se vzápětí promění ve skladbu I.N.R.I. Jediné, co mi trochu chybělo, je Firma, kterou považuji za jeden z nejvtipnějších songů na Ose dobra. Tak snad příště - uvidíme se v továrně na magický runy.