Články / Rozhovory

Vyprávět sebe sama (Laurie Anderson)

Vyprávět sebe sama (Laurie Anderson)

Lukáš Grygar | Články / Rozhovory | 23.08.2016

Laurie to nebere, chtělo se mi po čtvrtníčkovsku říct, když mi telefonát do ranního New Yorku podruhé spadl do hlasové schránky, ale pak mi autorka a interpretka písničky, jejíž finální sólo na magnetofonové housle nepřestávám považovat za moment, kdy se celý vesmír koncentruje do jediného vjemu, zavolala zpátky.

Měli jsme si s Laurie Anderson povídat o jejím dokumentu Psí srdce (Heart of a Dog), který není o psech, ale o smrti. Pustil jsem si ho, zcela nepřipravený na to, co uvidím, noc před rozhovorem. A po její zbytek dumal, jak ve dvaceti mobilních minutách mluvit o dojmu, který nelze oddělit od života mimo novinářské sloty a filmová proma.

Přiznávám, že je pro mě bizarní probírat s vámi film, který měl premiéru před rokem, ale já ho viděl před dvanácti hodinami a trefil mě do slabin, protože se blízce dotýká věcí, kterými si procházím od smrti své ženy. Psí srdce otevíráte sugestivním snem, tak se zkusím zeptat, co zajímavého se vám naposledy zdálo?
No, nechat si lidmi vykládat jejich sny může být poměrně zneklidňující! Sny mluví jazykem, který je vysoce osobní, jsou plné významů, ke kterým nemá nikdo další přístup. Co pro vás znamená červené auto? Ikonografie snů se liší člověk od člověka a já se snažím ostatní zase tak moc netrýznit.

Ale vy jste si, ve filmu, začala...
Je pravda, že jeden nedávný sen mi v hlavě utkvěl, týkal se mé neteře, která v den svých pětadvacátých narozenin zemřela při autonehodě. Byl to pochopitelně šok, protože smrt mladého člověka je úplně jiný prožitek než ztráta dejme tomu rodičů nebo prarodičů. Před týdnem jsme v San Franciscu uspořádali jakousi připomínku jejího života a jakožto buddhistka jsem nastavena se k podobným věcem stavět pozitivně, takže z toho vyšel krásný den oslavující mou neteř například jako skvělou tanečnici. V noci se mi ale zdál sen, ve kterém jsem se ocitla uprostřed neuvěřitelně drsné bouračky, moje tělo bylo vymrštěno ven a náhle se všechno zastavilo, všechny ty kusy skla a kovu a lidí zamrzly uprostřed prostoru a složil se z nich úžasný obraz, visící ve vzduchu v naprostém tichu. Ten kontrast oproti předchozímu rámusu byl ohromující a mě napadlo – konečně chápu výtvarné umění, malbu! Jak se v nich zastaví čas!

Sny pracují s pamětí a paměť jsou v podstatě data, o jejichž sběru ve filmu také mluvíte a cmrndnete do toho kapku Kierkegaarda, když citujete jeho koncept chápání života „pozpátku“, ale nutnost žít tentýž život „dopředu“. Jak se s tímhle rozporem vyrovnává umělec?
Je obecně těžké, dnes už možná dokonce nemožné žít doopravdy v přítomnosti. Uvykli jsme všechno promýšlet, plánovat, zpytovat... lidé se často nepohybují dopředu, ale něco si umíní a pak si za tím jdou, aniž by zažívali pohyb vstříc neznámému. Říkají: tímhle chci být, tyhle knihy číst, takového člověka si vzít, v takovém domě bydlet a pak se snaží, aby k tomu skutečně došlo. Ten Kierkegaardův citát je ohromně složitá věc, kterou si lze vykládat v různých rovinách a je to docela fuška –

Obzvlášť takhle po ránu.
Přesně! (smích) Jen mám prostě pocit, že někdy míjíme věci, které nám visí přímo před nosem.

Když je řeč o nosech, ve filmu zmiňujete, jak jsme přišli o schopnost orientovat se čichem, ale čichová paměť nám zůstala, ne? Nebo alespoň já často zažívám, že mi nějaká vůně nebo pach připomene dvacet let starou situaci, o které jsem netušil, že ji někde v paměti mám.
To je Proust, ne? Mám to stejně a bývá to velice živé. Sloni mají nejlepší paměť a taky největší nosy, takže v tom jistě bude něco zvířecího, co v nás přežívá. Na mě nejvíc funguje křída, vrací mě do školy, kterou jsem zbožňovala. Když jsem byla v Kjótu, vyrazila jsem do hor, kde chodíte od ubytovny k ubytovně, vždycky se naložíte do rozpálené vany a pak vyfasujete takové krabičky s jídlem, které obsahují několik malých zásuvek, a každá z nich vám má vyvolat nějakou vzpomínku. Z jedné na mě vyskočily růžové kostičky, tak jsem si čichla a vrátilo mě to na jeden květinový lán, kde jsem byla kdysi dávno. Tohle funguje perfektně, ale v přítomnosti už s čichem nevystačíme, hned bychom se ztratili. Snad jedině kdyby se naši potomci rozhodli sestoupit zpátky na všechny čtyři, tak se nám ten psí čich, který jsme kdysi mívali, vrátí.

Vzpomněl jsem si na tu skvělou fotku z titulků, na které jsou Lou s Lolabelle a skoro se dotýkají nosy.
Čumák k čumáku, to je ona.

Staré fotky, staré pásky, osmimilimetrové filmy z vašeho dětství, které jste v Psím srdci použila... to je paměť zachycená na analogové médium. Ale dnešní generace svou paměť ukládá na sociální sítě, kde jim pak algoritmus losuje vzpomínky z minulosti a nabádá k jejich sdílení. Jak formuje médium vzpomínku, kterou nese?
Naprosto. Sdílíte ty vzpomínky, které máte jak sdílet. Uprostřed filmu mluvím o "příběhu o příběhu", kde se vracím ke vzpomínce na to, jak jsem si jako malá přerazila záda a skončila na dětském oddělení v nemocnici. Byla to moje spolehlivá historka z dětství, jenže když jsem tam ležela jako dvanáctiletá holčička, nedokázala jsem ten příběh podat tak, jak se skutečně udál, jak skutečně působilo být upoutaná na lůžko, kam doléhá sténání dětí v okolních pokojích, z nichž mnohé umíraly. Jak o něčem takovém mluvit, jak to vyslovit, když je vám dvanáct a vlastně si možná ani neuvědomujete, co přesně se kolem vás děje? Zpětně mě napadlo, jací byli ti dospělí hlupáci, když měli za to, že mohou takhle děcka vyskládat po jednom oddělení a ony už to nějak zvládnou. A přitom v těch dvanácti to všechno vnímáte mnohem zjitřeněji, jen nedokážete vyjádřit, odvyprávět, co se ve vás vlastně děje.

Ta vzpomínka ve vás ale zůstává.
A vynoří se přesně tak, jako se mi při jednom rutinním vyprávění vynořila a nově otevřela ta nemocniční. Vždyť já to celá ty léta vyprávěla špatně! Nebo ne špatně – neúplně. Vždycky jste vypravěčem své vlastní minulosti a mě zajímá, jakým vlastně? A co se stane, když něco vyprávíte příliš často? Nebo když za vás to vyprávění převezme NSA (americká tajná služba, pozn. aut.)? Ono je to celé provázáno s otázkami po podstatě tvorby, podstatě umění jako takového. Ať už se bavíme o malbě nebo o hudbě, jsou to pořád příběhy, u kterých je dobré se ptát, jak moc odrážejí, kdo doopravdy jsme. Protože já bych ráda věděla, kdo jsem, i když jsem smířená s tím, že se to nikdy nedozvím. Jsme sami sobě záhadami, ale já už se tím delší dobu netrápím. Dá se s tím žít.

Ohledně žití mě ještě zaujalo ve filmu zmiňované buddhistické učení o smutku, který je správné cítit, ale nesprávné žít. Uvědomil si, že se o něco takového poslední měsíce pokouším, jak to jde vám?
Záleží na dni, kdy se zeptáte, ale obecně bych řekla, že jsem velmi úspěšná. Svých buddhistických učitelů si vysoce cením a zrovna tahle rada, kterou mi dal Mingyur Rinpoche, mi přišla velice praktická. Na světě je tolik smutného a jenom cvok by to přehlížel, takže je potřeba ten smutek nějakým způsobem vstřebat – ale ne se jím stát. Můj učitel říká, že důvodem, proč na světě jsme, je, abychom si to co možná nejvíc užili. Abychom se netrápili, ale měli oči dokořán. Snažím se na to pamatovat den co den a samozřejmě smrt je v tomhle ohledu největší trénink. Buddhismus obecně učí věci přijímat, nevyčerpávat se jejich odmítáním, protože jde o zbytečně vynaloženou energii.

Zatímco jste mluvila, venku se rozkřičelo batole.
Ideální podkres!

Našla jste nakonec využití pro skulptury, které Lolabelle vyrobila svými packami?
(smích) Mám je tu všude možně, většinou do nich dáváme zákusky nebo nasypeme nějaké sladkosti. Jsou z nich malé, sladké vzpomínky.

Info

Filmový večer s Laurie Anderson
Heart of a Dog (Psí srdce)
29. 8. 2016 20:00
Divadlo Archa, Praha

www.facebook.com/DivadloArcha
www.archatheatre.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Curk: Většinou je to o lidech

Veronika Miksová 22.04.2024

Charismatického kluka z Jihlavy nebylo úplně snadné rozpovídat, než mi došlo, že všechno podstatné ze svého vnitřního světa sublimuje do hudby. Rozhovor.

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Jiří V. Matýsek 06.03.2024

Slánské artbluesové trio se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou a zároveň slaví deset let na scéně. Rozhovor.

Boris Schubert (Skvot Czech): Tvorba úspešného kurzu je tímová záležitosť

Mariia Smirnova 05.03.2024

„... snažíme sa oslovovať naozaj zaujímavých a úspešných ľudí vo svojom obore. Základom je vzájomná dôvera, sympatie a ochota lektora s nami aktívne spolupracovať.“ Rozhovor.

Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Viktor Palák 28.02.2024

Ve finálním díle ankety odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Julie Martinková, Anna Horáková (FAMUFEST): Nesmíme se strachem nechat odradit od růstu

Mariia Smirnova 27.02.2024

„V programové dramaturgii si hrajeme hodně s pocity či smysly a chceme, aby i diváci při návštěvě festivalu mohli více reflektovat tuto část sebe sama..." Rozhovor.

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace