XXII. Blues Alive: Blues i jazz, jedno jest

Jeden fakt letošnímu ročníku festivalu Blues Alive v Šumperku rozhodně upřít nelze: Šlape jako hodinky, bez zdlouhavých prostojů nastupuje jedna kapela za druhou, přestavby pódia mezi jednotlivými vystupujícími jsou rychlé, přesné a dokonale secvičené, stage crew pracuje bezchybně a případné problémy řeší operativně. Svědčí to o velké profesionalitě. Blues Alive rok od roku roste, i když rezervy tu jsou.

Ukázal to hlavně John Medeski, fenomenální klávesista a klavírista, který přivezl svůj kvartet Mad Skillet, opírající se o fantastickou neworleanskou rytmiku bicí/zefektovaný suzafon. A přivezli moderní jazz, melodický, strhující až do transu a velmi, velmi zábavný. Od dramaturgie poměrně nečekané žánrové vybočení, ale soudě podle bouřlivé reakce publika velmi vítaný. Škoda jen, že Medeski dostal nevýhodný čtyřicetiminutový slot uprostřed celého programu. Ale vzhledem k tomu, že nebylo úplně jasné, co Mad Skillet přivezou a co na to konzervativní bluesmani, dá se to chápat.

Zbytek vystupujících už se držel v žánrových mantinelech. Slovak Blues Projekt je místní stálicí, kterou milují fanoušci a emoce fungují i opačně, Zac Harmon přivezl prozářenou sluníčkovou show a Bex Marshall poutala jak směsí blues a country, tak i vzhledem rozdováděné kovbojky.

fotogalerie z festivalu tady i tu

Večer měl vyvrcholit sestavou Blues Harp Explosion, v níž se sešli tři legendární hráči na foukací harmoniku – Billy Branch, James Harman a Magic Dick. Nakonec přijeli čtyři, ale to vem čert. A navíc doprovodnou kapelu doplnil na klávesách očividně ještě nevybouřený John Medeski. Problém byl, že vystoupení nebylo úplně nazkoušené a zejména jeho úvodní zdlouhavá pasáž, kdy pódium opanoval každý z hudebníků samostatně, zbrzdila celý večer. Dlouhá sóla v každé skladbě, improvizované pasáže, exhibice na harmoniku - bylo jich dost na jeden standardní koncert a tady to bylo hned čtyřikrát dokola.

Věci se začaly hýbat až ve spojení všech čtyř individualit (takhle to slibovala i festivalová anotace) a hlavně v závěrečném jamu I've Got My Mojo Workin'. To se totiž na pódiu objevilo všechno, co v zákulisí mluvilo anglicky a zvládlo držet nástroj. To jsou přesně ty momenty, kvůli kterým stálo za to překousnout mnohdy poněkud exhibicionistická ega harmonikářských legend.