Za pultem Prodavač

Prodavač má svůj krám v Kostelci nad Černými lesy. Uvnitř něj se pere klaustrofobie maloměsta, kontakt s velkoměstem ale udržovat nezapomíná. Uvěznění v žánru ho neděsí, hrdě se hlásí k popu. Našel v něm dle svých slov svobodu. Pavel Kabelík, jak zní Prodavačovo civilní jméno, nezapomíná ani na svou minulost se Sportem a na bicí ho doprovází Kluk (ex-Sporto). Nahrává v Kundolabu s Pek.lem, který se výrazně podepsal na jeho prvním EP Duchové. Prodavač chtěl být sám, najednou jsou čtyři (kromě Kluka a Pe.Kla ještě Honza Stejskal). A chystají desku. Na vinylu.

Dřív si Prodavač říkal Shop Assistant, i se Sportem jsi zpíval anglicky - proč jsi přešel k češtině?

Bylo to přirozený, jen jsem v sobě musel najít trochu víry, že dokážu napsat text. Když jsem psal v angličtině, byla to spíš taková stavebnice, hra se slovy a tomu odpovídal i obsah. Teď to je naopak, pořád se s tím učím pracovat a vlastně trochu doufám, že ten proces nebude nikdy ukončenej. Prodavač by nemohl bez češtiny existovat, protože jsem překročil hranici, odkud není cesta zpátky.

Je pro tebe přirozenější psát v češtině?

Od chvíle, kdy jsem začal, jsem vnímavější k anglicky zpívaným věcem. Zároveň si uvědomuju propastnej rozdíl mezi tím, co můžu sdělit v češtině a co v angličtině. Už si neumim představit, že bych měl psát jinak než česky.

Maloměstští duchové ti byli hlavní inspirací na prvním EP. Hledáš cestu ven nebo si svý území chráníš?

„Moje území“ nedefinuje prostředí, ve kterým žiju, ale lidi kolem mě. Nějakej patriotismus mě postupně opustil, vždycky mi byla blízká identifikace s místem, ale časem mám čím dál větší pocit, že můžu žít prakticky kdekoliv, kde budu cejtit, blbě řečeno, nějakou sounáležitost. Ale asi bych nedokázal žít v Praze, na to už si připadám starej.

Kapely a interpreti mimo Prahu mají cestu na kulturní scénu těžší, protože je do jistý míry soustředěná právě v hlavním městě. Může být „izolace“ prospěšná?

Tuhle „izolaci“ jsem nikdy moc nevnímal, ale to je především tím, že v Praze trávím podstatnou část svýho času. Výhodu vidím i v tom, že jsem díky tomuhle rozdvojení trochu nezařaditelnej. Na druhou stranu, Prodavač je vnímanej víceméně jako pražská kapela, vidlák jsem tam jenom já.

Je jednodušší hledat identitu v tisíci anonymních jednotkách velkoměsta nebo žít s tou přidělenou na menším městě? Ve Hvězdnejch válkách zpíváš, že víš, kde je tvůj svět. Kde?

To je zajímavá otázka, ale spíš pro někoho, kdo zažil obě situace. Já můžu mluvit maximálně za ty, jak říkáš, s přidělenou identitou, i když to cejtim spíš tak, že na vesnici je na tebe prostě víc vidět. Dávka předsudků je stejná ve městě i na vesnici, na tom maloměstě je to jenom koncentrovanější. Nakonec jsem stejně spíš někde mezi, ve městě pracuju a na „vesnici“ žiju.

Myslíš, že pro sdělení je důležitý styl? Nebo je to jedno, ať už je to rap, hardcore nebo pop?

Baví mě, když se na to striktně nevážeš, i s vědomím toho risku, že na konci tvýho snažení vznikne nějaká blbost nebo parodie. Je to otázka intuice a schopnosti přirozeně absorbovat. Když se mě někdo ptá, co Prodavač vlastně hraje, odpovím, že pop. Pro mě to není pejorativní označení, ale otevřená platforma, ve který se cejtim dobře.

Se Sportem jste jako jedni z mála ukázali, že se u nás dá dělat nezávislej elektro-pop, umí to tady někdo další?

Nemám tušení.

Sleduješ domácí hudební scénu?

Nijak programově, ale za poslední rok mě hodně bavily Planety, Milano, poslední deska Květů, naživo mě fascinoval Edoshův kurník.

Jsi duševně spřízněnej se Silver Rocket, poprvý jsi sólově hrál právě na jejich koncertu. Tahle scéna je dost uzavřená. Koho chceš svou hudbou oslovovat, jestli vůbec někoho? Hudba někdy slouží jako autoterapie...

Silver Rocket jsou pro mě přirozená součást života. Kapely jako Emems, Gnu, OTK nebo Esqmeg mě formovaly a jestli se mám cejtit ovlivněnej, pak právě lidma kolem SRR. Žádnou „scénu“ moc nevnímám, ale to může bejt taky tím, že jsem poslední rok nechodil tak často na koncerty.

Je to asi klišé, ale nepřemejšlim nad tím, koho chci oslovit. V první řadě mě baví samotná věc, fakt, že dělám muziku s fantastickejma blbcema. Že se učím věci za pochodu a pořád jsem na začátku cesty. A když navíc dostaneš nějakou zpětnou vazbu od kamarádů, na koncert přijde pár lidí, je to naprosto naplňující.

Cesta do Kundolabu byla ve vztahu k někdejší tvorbě se Sportem (a spolupráci s Bonusem, kterej tam točil Konec civilizace a s Komunistama Dlouhou zimu) přirozená?

To ani ne. S Pe.klem jsem se v tý době skoro neznal, chtěl jsem po něm víceméně jenom nahrát a produkovat EP. Jenže během pár setkání jsem zjistil, že mě jeho přínos do Prodavače hrozně baví. Kundolab je pro mě především Pe.klo.

Doba je rychlejší, velkejch desek ubývá. Má smysl točit velký věci? A vydávat je na fyzickejch nosičích? Se Sportem jste tu byli první, kdo poskytl desku ke stažení zdarma...

Zrovna nedávno jsme vedli na twitterech moudroprdskou debatu o tom, jestli se vůbec má říkat deska, když neexistuje ve fyzický podobě. Já si myslim, že určitě, že samotnej formát je až druhořadej. Zároveň ale ve mně pořád žije sběratel, kterej chce oblíbený desky doma na polici. Jako ideální stav mi přijde dát desku v elektronický podobě ke stažení zdarma a v omezeným množství ji vydat na vinylu. Naprosto ale dokážu pochopit, že někdo jinej chce za netovej release zaplatit nebo těma penězma podpořit dobrou věc. Free download není a ani nemá bejt standard.

Chcete točit EP nebo chystáte desku? Chystáte něco?

S náma, teda možná spíš se mnou, je to trochu na delší lokte, ale už nějakou dobu děláme na nových věcech a chceme v horizontu několika měsíců udělat desku. Na rozdíl od EP Duchové už jako kapela.

Dostanu z tebe něco bližšího?

Desku plánujeme vydat jako download a vinyl pod naším domovským labelem Starcastic. Pokud to teda Markovi nepřijde jako blbost. (smích) Na nahrávání jsme domluvený s Ondrou Ježkem a produkovat to bude kamarád GAEX, mimochodem taky Kostelečák, kterej masteroval už EP Duchové a produkoval například Bonusovo Náměstí míru.

Říkáš, že je to s tebou na delší lokte. Co je pro tebe tím spouštěčem?

Je to trochu opačnej proces než při nahrávání Duchů, kdy treky vznikaly z větší části ve studiu, různě se slepovaly, přetvářely a tak dál. Teď chceme jít do studia až ve chvíli, kdy už budeme mít jasnou představu a nazkoušeno. A zachytit Prodavače jako kapelu. V tuhle chvíli máme tak polovinu desky. Se spouštěčem je to pokaždý trochu jiný. U Duchů to byla nahromaděná frustrace, teď se naopak snažim těžit z toho, že se mám dobře a jsem natěšenej ze zkoušek. Pravdou ale je, že napsat pozitivní text, je fakt těžký. Vždycky se musim smát, když si vzpomenu na to, co trefně napsal Karel Veselý: „Všichni ti třicátníci jsou smutní a zpívají o tom, jak je svět nemá rád. O čem budou kurva jejich texty za dvacet let, až se jim nepostaví?“

Napsat pozitivní text je složitý. Znáš něco, co je textově pozitivní a zároveň dobrý? Někdy mám s tímhle hledáním trochu problém…

Mě poslední rok fascinovala deska Gossamer od Passion Pit. Při prvním poslechu jsem si říkal, co to je za sračku, vždyť to chvílema zní skoro jako Abba. Ale pak jsem se začal soustředit na texty a ta kombinace ultrapopovejch melodií s naprosto depresivníma a bezvýchodnejma textama mě úplně odrovnala. To je příklad toho, kdy vedle sebe může v kontrastu fungovat optimistická muzika a vážnej, hodně temnej text. Zároveň si myslim, že existuje spousta dobrejch desek s ambivalentním obsahem ve smyslu ani pozitivní, ani negativní. Pro mě je pozitivní to, když se nesnažím srážet hodnotu věcí, který pro mě něco znamenaj. A jo, asi je to patetický, ale chci mluvit o tom, co pro mě znamená přátelství, láska, důvěra, respekt. Jen se s tím pracuje hůř než s rozchodem, nenávistí a frustrací z mládí.