Články / Rozhovory

Petr Dlouhý: Nejsilnější jsou osobní setkání

Petr Dlouhý: Nejsilnější jsou osobní setkání

ScreamJay | Články / Rozhovory | 05.02.2019

Nahoru do kopce, k Akropoli, anebo snad rychle dolů, do sklepa Bike Jesus. Nebo... Hudební program Žižkovské Noci, to jsou prošlapané střevíce a prst nervózně zapíchnutý do festivalového programu. Punk, techno, velká scéna, malý bar. Ovšem, jak zmínil Marek Dočekal v předešlém rozhovoru, Žižkárna není jen o muzice, ale taky o divadle, autorském čtení, slam poetry, stand-upech a performancích. Nad divadelně-literární mapou festivalu jsme se zastavili s dramaturgem Petrem Dlouhým. Památné okamžiky z minulosti i novinky do budoucna. Koho byste neměli letos minout?

Ve kterých prostorách letos návštěvníci festivalu najdou divadlo, literaturu, alternativu k hudbě? Nová zákoutí, prověřená místa?
Divadelně-literární mapa Žižkovské Noci se každým rokem posouvá. Bohužel nám mizí prostory, které jsme dlouhou dobu považovali za stálice – například H2O, po kterých majitel chtěl absolutně nesmyslnou částku za pronájem droboučkého sklepa. Myslím, že charakter festivalu je v lecčem podobný prvním letům edinburského Fringe festivalu, který vznikl jako alternativa k velkému mezinárodnímu festivalu. Skupiny, které se nedostaly na „prominentní” festival, zabydlely malé kavárny, hospůdky apod. I my hledáme podobné prostory, baví nás přetvářet zavedený charakter určitých míst a obohacovat je o nové roviny.

Prostory letošního ročníku budou mít vertikální i horizontální charakter. Půjdou doslova od sklepa na půdu a ze Žižkova do Holešovic. Od útulných míst, jakým je Náš klub Honzy Pařila přes zavedené divadelní prostory Venuše ve Švehlovce a (nově!) Studia Alta přes kavárny Prostor39 a Pracovna až k půdnímu prostoru Cross Attic. Velkou novinkou bude i jedna bytová scéna, která přivítá velmi komorní představení. Uvidíme, jak se to osvědčí, a pokud ano, možná celá příští divadelní a literární část se bude odehrávat u někoho doma.

Jedním z pomyslných ideálů Žižkovské Noci jsou společensky (i jinak) angažovaní interpreti. Je jistá angažovanost přidanou hodnotou i u divadelně literární části festivalu?
Vyplývá to z přirozeného nastavení – líbí se nám festival, za kterým stojí určité myšlenky, festival, který není „jen” večírkem, ale dává možnost k zamyšlení a vyslechnutí si uměleckých názorů na naší současnost. Jak říká Marek Dočekal: „Po každé noci přichází den a s ním i vystřízlivění…” Myslím, že se i obecně objevuje víc angažovanějších představení-performancí, protože problémy, které jsou ve vzduchu, jsou jaksi tíživější a nelze je jednoduše ignorovat. Minulý rok polští umělci reflektovali téma potratů, z Velké Británie přijel soubor reagující na brexit. Letos budou v programu představení reagující na izraelskou lobby, na problémy spjaté se situací v Palestině, s rozmáhajícím se rasismem a xenofobií. Ze Slovenska jsme pozvali performery vyjadřující se velmi intimně ke smrti Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Tedy nevnímal bych jakousi angažovanost jako přidanou hodnotu, ale spíš jako neoddělitelnou součást festivalu, který považuje za důležité reagovat na naši sdílenou přítomnost.

Byť na tom slově toliko nezáleží, tak v hudebně koncertní části programu lze jednoduše identifikovat headlinery. Jak je to ale v té literárně-divadelní? Na koho by zejména měli návštěvníci zaměřit svou pozornost?
To bude asi vždy složitější. Hudební headlinery většinou určuje popularita, předpokládaná návštěvnost. Divadelní dramaturgie posledních dvou let se orientuje především na zahraniční nezávislou scénu. Vnímám jako důležité sem vozit zahraniční umělce a konfrontovat naše myšlení s odlišnými názory. Hledat naše společná témata a koukat na věci z různých úhlů pohledu. Z toho důvodu si myslím, že většinu umělců nemá šanci širší veřejnost znát, i když to jsou umělci etablovaní a fungují různě po světě. Pro valnou většinu z nich to bude pražská premiéra. Věřím, že diváci si program pročtou a místo známých jmen budou důvěřovat dramaturgii a naleznou v sobě touhu objevovat nové umělce. Z mého pohledu jsou nejvýraznější jména spojena s našimi hlavními prostory – tedy s Venuší ve Švehlovce, Studiem Alta a Cross Attic. Ať už jde o britskou performerku a aktivistku Jackie Walker, severský soubor T.I.T.S. nebo berlínskou choreografku Evgenii Chetvertkovou a její skvělý koncept Birthday Party. Za literární scénu je pro nás určitě velmi zajímavá Julia Fiedorczuk a její ekopoetické-ekokritické prizma.

Na druhou stranu, pokud někdo věnuje půl hodinu, aby si projel pár anotací na webu, tak si své favority může definovat úplně jinak, po svém.

Máte vy sami v hledáčku některá velká, aktuální a jinak zásadní jména napříč scénou i kontinenty? Koho byste na festivalu rádi přivítali?
Nejvíc by mě lákalo přivézt do Prahy některé z představení z varšavské Komuna//Warszawa. Pro mě se jedná o jednu z nejprogresivnějších nezávislých scén na východ od nás. Daří se jim spolupráce s takovými prostory jako berlínským HAU (Hebbel am Ufer) nebo drážďanským Hellerau a dalšími místy v Evropě i severní a jižní Americe. Na jejich představení jezdím pravidelně a jsem si jistý, že by byla pro české diváky a uměleckou scénu přínosná.

Největším snem by bylo pozvat The Laboratory of Insurrectionary Imagination, ke kterým jsem se dostal skrze Open Letter in the Dark. Ten se mi stal velmi silnou myšlenkovou inspirací o odpovědnosti umělců, festivalů a kultury obecně.

Na Žižkově i v přilehlých čtvrtích sídlí řada stálých či nových divadelních souborů. Je tu zájem také z jejich strany být součástí festivalového dění? A máte v hledáčku místní scény?
Žižkovská Noc vznikla z lokálního ukotvení a i po devíti letech je pro nás samotný Žižkov tématem i dramaturgickou linií, tedy ano. Každý rok se nám ozývají básníci a básnířky, divadelníci a divadelnice a kapely, kteří jsou s Žižkovem bytostně spjati. V programu naleznete například Bohnickou divadelní společnost Martina Učíka, představení Rodinného divadla či literárně-hudební pásmo věnované Seifertovi. Bohužel nám ze Žižkova odešel společně s prostorem H2O soubor OldStars, jenž byl páteří takového lokálního programu. Na druhou stranu tam, kde jsme dřív pracovali s běžnou dramaturgií a domácími soubory Venuše ve Švehlovce, divadlem Járy Cimrmana a dalších, dnes spíše pracujeme s hosty, kteří jsou pro dané prostory určitým obohacením. Vždy však s ohledem na komunitu diváků zvyklých dané prostory navštěvovat.

Jaká jsou vlastně kritéria výběru umělců do divadelně-literární sekce? Jsou ještě další umělecké formáty, o které stojíte, které jsou pro festival zajímavé? Filmy, výstavy?
Nejsem si jistý, zda fungují určitá univerzální kritéria. Výběr vždy vychází ze specifičnosti festivalových míst a podle nich se i přizpůsobuje. Letos jsme si řekli, že už nejsme schopni plně reflektovat literární scénu, a tak pracujeme s externími kurátory, konkrétně s polskou bohemistkou Olgou Słowik, básníkem a nakladatelem Janem Těsnohlídkem ml. a kulturním čtrnáctideníkem A2. Jejich výběru naprosto věřím a jsem si jistý, že i diváci ocení vyšší kvalitu a kompaktnost programu.

Stále mi chybí programová linie věnovaná performance artu – takové okrajové umělecké formě mezi výtvarným a performativním uměním. Podobných akcí se u nás děje velmi málo (především proto, že jde o velmi těžko uchopitelný zážitek vyžadující velký divácký vklad). Rád bych do budoucna skrze festival performance art více zviditelňoval, protože výrazným způsobem posouvá hranice na výtvarné i performativní úrovni. Co se týká filmu a výstav, to jsou celé další komplexní roviny. Stranou filmu ale letos začínáme spolupracovat s Aero Films a jejich kiny, ať to ale nezakřikneme, víc zatím raději nebudeme prozrazovat.


Narážím mimo jiné na fakt, že se loni v programu objevil formát stand-upů, což mě, jako vysloužilého stand-upera, potěšilo. Chystáte i na letošek něco podobného?
Určitě. Vedle vážných témat, angažovanosti a nutného zamýšlení se nad světem, v němž žijeme, je nutné se na věci koukat s nadhledem. Stand-up už se stal po boku slam poetry a improvizací nedílnou součástí programu a nebude chybět ani letos. Myslím, že Simona Babčáková, Anatol Svahilec, Nikola Džokić a jeho skupina ostřílených komiků dají divácké bránici pořádně zabrat.

Marek Dočekal v rozhovoru zmiňoval fakt, že koncertní a divadelní program Žižkovské Noci jsou si významem rovny. Necítíte přesto mezi oběma složkami jistou konkurenci?
Největším nepřítelem divadelně-literární části je festivalový čas. Čas plynoucí neobvykle rychle. Během 5 minut prošvihnete 10 koncertů, 2 divadelní představení, 3 literární čtení. Divák je svým vlastním dramaturgem a musí pečlivě zvážit, nejen co si vybere, ale co i vynechá. Divadlo vyžaduje trochu větší oběť na oltář času. Není úplně možné přijít o 15 minut později, dát si mezitím něco k pití a popovídat si s přáteli. Festivita Žižkovské Noci jako by ani s divadlem nepočítala. To je něco, co se nikdy nezmění v takovém formátu festivalu. Přesto si myslím, že přinášená témata i umělci stojí za tu oběť. A kdy jindy máte možnost si zajít od půl osmé na myšlenkově popudlivé představení a potom ještě na tři čtyři koncerty?

Jak těžké je nabídnout alternativu k samotné hudební části? Vnímáte zvýšený zájem právě o nehudební část programu?
Asi přímo úměrná složitosti rozhodnutí diváka, zda jít na Midi lidi, nebo na představení o potratech. Bylo by snazší vytvořit program mnohem jednodušší a možná funkčnější, ale nemyslím, že to je cílem festivalu. Divadelní, ale i literární scéna má však s každým rokem vyšší kvalitu a nabízí zážitky, které nejsou běžně dostupné. Věřím proto, že i divácké rozhodnutí tento fakt zohlední a vydá se trochu jinou cestou, než na jakou je zvyklý. A že stejně jako brouzdá po různých klubech, kde třeba nikdy v životě nebyl, tak se vydá i za zážitkem, jenž není v prvním plánu jeho představy o prožívání festivalu.

Nejsem si jistý, zda se zvyšuje zájem, ale minimálně se zvyšuje povědomí. Návštěvníci vnímají, že festival není jen hudba a večírek, ale že má i jinou náplň. Vnímám však zvýšené pozitivní reakce na program a zároveň větší zájem ze stran umělců na festivalu vystupovat, což mě moc těší.

Když zafunguje chemie, místo, performer, čas, správné publikum, rodí se památné okamžiky. Vzpomenete si, které představení, vystoupení v rámci Žižkovské Noci bylo pro vás tím nejpamátnějším?
Byť v průběhu festivalu nemám moc šanci zhlédnout většinu představení, jelikož cestuji mezi prostory, řeším dílčí problémy a kontroluji, zda vše běží, jak má, tak těch krásných zážitků je opravdu moc. Stále vzpomínám na první setkání s Jáchymem Topolem, kdy se objevil za výlohou baru Malkovich, kde měl vystupovat, a pak jsme ho viděli, jak peláší pryč. Doběhli jsme ho a on nám říkal, že má velkou trému, že tolik lidí nečekal. Nakonec jsme ho přesvědčili a pak nadšeně podepisoval knihy a vůbec to bylo jedno z nejhezčích autorských čtení a setkání vůbec.

Nebo minulý rok představení Walden polského umělce Ludomira Franczaka v Cross Attic, které mě svou křehkostí a poezií úplně odtrhlo od reality, a velmi těžko jsem si pak uvědomoval, co se děje kolem. Každopádně nejintenzivnější jsou vždy osobní setkání. A věřím, že o setkání je i celý festival. O setkávání se s přáteli, novými lidmi, novými myšlenkami, novými zážitky.

Info

Žižkovská Noc 2019
21. - 24. 3. 2019
Praha
fb událost

foto © Štěpán Rozi (galerie)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články