Jarda Petřík | Články / Recenze | 25.11.2013
Geir Jenssen aka Biosphere ve své tvorbě vždycky rád využíval lidský hlas. Vzpomeňme na jeho nepřekona(tel)nou desku Substrata a skladbu Kobresia s „hauntologickým“ monologem ruského telepata Karla Nikolaeva, hádajícího, co za předmět leží na stole v místnosti o dvě patra pod ním, nebo neméně mystické vyprávění Majora Briggse z Twin Peaks, jež tvoří páteř tracku Hyperborea. Případně na album Patashnik a stejnojmennou skladbu, která by byla poloviční, nebýt skvěle využitého, hlášku Получаю данные, восемнадцать тридцать восемь (v překladu „Přijímám data, 18 38“) opakujícího samplu ze snímku 2010: Druhá vesmírná odysea. Ani poslední oficiální řadové album N-Plants z roku 2011 není prosto lidského hlasu, který je ke slyšení v kratší skladbě Monju-1 a především pak v závěrečné Fujiko, kde má podobu mužského monologu v japonštině.
Dosud nejvýrazněji nechal Jenssen zasáhnout lidský vokál na loňské nahrávce L’Incoronazione Di Poppea (vydané na vlastním labelu Biophon Records), která je inspirovaná stejnojmennou operou Claudia Monteverdiho. Veškeré (nejen) hlasové samply jsou použity právě z ní, nicméně způsob, jakým s nimi Biosphere nakládá, je o poznání abstraktnější a experimentálnější. Základním procesem jejich zvukové přeměny je loopování, echování a vzájemné vrstvení, čímž nabývá výsledek znatelně temnějšího, až okultního vyznění – operní zpěv se tady mění v jakousi sakrální sonickou bránu do neprobádaných dimenzí. Úryvkovitá, jako by z důvodu slabého signálu přerušovaná torza lidských hlasů navozují mysteriózní atmosféru a skličující pocity, podobně jako se to Jenssenovi dařilo především na desce Substrata. Namísto vlepování monologů s konkrétním textem do hotové hudební složky jsou v případě nahrávky L’Incoronazione Di Poppea lidské hlasy základní a neoddělitelnou součástí, prolínají se s hudbou samou a tvoří s ní jeden kompaktní celek.
Jestliže album N-Plants je (přes svůj tematický nukleární background) po hudební stránce spíše po povrchu klouzající, posluchačsky nenáročné, na zcela offbeatové desce L’Incoronazione Di Poppea se Biosphere po letech vydává hlouběji do nitra ambientu, který svou ponurou atmosférou a abstraktním pojetím nemá v určitých momentech daleko ke skvělému debutu L'Autopsie Phénoménale De Dieu belgického producenta Krenga z roku 2009. Pokud Geir Jenssen tímto releasem poodhalil směr, jakým se bude ubírat v budoucích letech, je dost dobře možné, že mě ještě na stará kolena přesvědčí o tom, že jeho novou tvorbu se vyplatí poslouchat nejen ze setrvačnosti. Nezlobil bych se.
3DDI3 27.04.2024
Zack Overkill je klasický noirový protagonista, který zahání depresi vzpomínkami na staré dobré časy a užíváním silných drog.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.