Lenka Marie | Články / Reporty | 28.02.2016
V sále byla zima. Někdo se pořád coural sem a tam a od dveří táhlo. Myslela jsem, že si v kelímkách nosí čaj, ale prd, bylo to bílé víno. Bílé víno v zimě. Já si jednou dovolila tvrdit, že v zimě piju zelený čaj a čajovník hrůzou málem omdlel.
Flamenco v zimě jako hudba k poslechu. Vedle mě se posadili tři, co vypadali jako security izraelské ambasády. „Ale na tohle se, vole, docela těšim.“ Španělé začali hrát a vešla Yael v dlouhých tmavomodrých sametových šatech, krásná jako Plava Laguna. „No ta je.“
Píše si smíšený původ, asi jako deset jmen s pomlčkou, ten ale s flamencem nemá nic společného. Je to izraelský schnitt a podoba se Španělkou je čistě náhodná. Yael Horwitz si tenhle styl prostě vybrala, asi podobný význam mají všechny multi-kulti vlivy. Hebrejsky zpívala za celý večer jednou. Zpívala v ladino? Akustika byla nějak šejdrem a já si představovala, že místo mikrofonu drží cordobskou vázu. Snad to ladino bylo, protože jsem nerozuměla.
Většina písniček byla nějak osobní, postupně prošla celou svoji rodinou až k francouzskému dědečkovi, kterému věnovala Brelovo Ne me quitte pas. Ale dělat z tohohle kusu flamenco je pěkně blbý nápad, výsledek zní jako fatální omyl. Druhá nepodařená byla přidávaná Morenika. V hlavě mi zní verze Avishaie Cohena, oproti které je ta Yaelina naprosté neštěstí.
Ale tyhle dvě byly jediné, které negativně vyčnívaly. Horwitz nedělá flamenco první kategorie (ty koncovky kapely), ale dělá ho solidně. Bylo by dost naivní čekat, že se do něj zamíchají všechny slibované blízkovýchodní prvky. Dos tierras v projektu sice jsou, ale jen podle pasu. Možná bych čekala větší odkaz na sefardim a možná ho právě jen neslyším. O věcech, které vám přijdou samozřejmé, vlastně už nemluvíte.
Připomněla jsem si, jak ubíjející jsou někdy rovné doby. Je to výlet, takhle si vypadnout od zvuků, co znějí všechny stejně. Někdy je těžké přijít mezi ztuhlé publikum v kabátech. Jak vyvážet slunce a doufat, že ho někdo nezhasne. Yael ho usvítila a přidala alespoň plus deset stupňů.
Yael Horwitz (isr)
13.2. 2016, Novoměstská radnice, Praha
foto © Barka Fabiánová
Marek Hadrbolec 25.04.2024
Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.
Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024
Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.
Alžběta Sadílková 21.04.2024
My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.