Články / Rozhovory

Robert Carrithers: Navštěvovat světy těch druhých

Robert Carrithers: Navštěvovat světy těch druhých

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 03.08.2018

Jeho tvorba visela letos na jaře v Museu moderního umění v New Yorku na výstavě Club 57: Film, Performance and Art in the East Village, 1978–1983, v rámci retrospektivy Jeana-Michela Basquiata ve Frankfurtu, jeho jméno zdobí také pulty knihkupectví. Loni mu totiž vyšla antologie City Primeval: New York Berlin Prague, letos svazek Downtown Luminaries. Robert Carrithers, fotograf, režisér, producent, kurátor i malíř, rozkročený právě mezi Prahou a Berlínem, zachycuje život uměleckých komunit a neobyčejné lidské příběhy. Jeho sólová prodejní výstava startuje 3. 8. v rámci Mikrofestivalu umění hor a údolí.

Poslední léta jsi strávil prací na impozantní knize, ve které spolu s editorem Louisem Armandem provázíte čtenáře New Yorkem, Prahou a Berlínem za pomoci textů, fotografií, zážitků či básní vašich uměleckých kolegů. Jak kniha City Primeval přicházela na svět?
Pracovali jsme na ní tři roky. Poslední rok jsem se vlastně nezabýval ničím jiným, celý ten proces kompletování trvá. Tři měsíce jsem třeba strávil v Lovosicích, měl jsem každý den přesně stanovený program, což mě bavilo. Nic mě nerozptylovalo. Kdybych byl v Praze, lákalo by mě to ven do společnosti. Ve všech těch městech jsem žil, proto to propojení. Původně chtěl Louis Armand udělat knihu jen o mně, ale já si myslel na něco odlišného a přišel jsem s ideou třech měst coby putováním těmi místy v čase. Praha šedesátková, Berlín a New York spíše od let sedmdesátých a osmdesátých až dodnes. Zajímalo nás, jak každé to město ovlivnilo své fotografy, spisovatele, umělce, ale také jak oni ovlivnili město.

Jak jste dané osobnosti vybírali? Kniha nese jména jako Markéta Baňková, Varhan Orchestrovič Bauer, David Černý, Michal Cihlář, Tobiáš Jirous, Lydia Lunch a desítky dalších…
Snadno, všechny je znám. (smích) Některé dobře, jiné méně, některé vlastně vůbec, chtěl jsem jen, aby nějak reflektovali to, co jsem se tou knihou snažil říct. Myslím, že se to vydařilo a jako celek funguje. Kniha má přes sedm set stránek, je těžká, dá se použít i jako zbraň. (smích)

Název City Primeval se inspiroval písní kapely Khmer Rouge Phila Shoenfelta. Uvažoval jsi i nad jinými tituly?
Původně jsem chtěl něco úplně jiného, něco jako Příběhy tří měst, ale tohle dopadlo i přes mou počáteční nedůvěru výtečně. Teď už se mi to samotnému líbí.

Co tě vlastně poprvé přivedlo do Prahy?
Někdy v roce 1990 jsem byl v Berlíně, využil jsem volna. Říkal jsem si, že budu za pár týdnů zpět v Německu a vrátil se až za dva měsíce. Praha si mě získala, bylo to něco nového, unikátního. Psalo se září 1990, chvíli po revoluci, panoval optimismus, lidi si mysleli, že je všechno možné.

Myslíš, že ten optimismus přetrvává?
Ne tolik jako dřív. Realita udeřila, lidi už tak nadšení nejsou, snaží se nějak přežít, vypořádat se s každodenností, korupcí, politikou i jejími špinavostmi, není to lehké. Já osobně se tady cítím dobře, možná je to trochu šokující tvrzení, ale pravdivé. Je to tu menší než v Berlíně nebo New Yorku, pro mě zcela magické. Uvědomuji si, že to není pro každého, i to jsme se snažili v knize zobrazit. V Praze se všude snadno dostanu pěšky, líbí se mi zdejší kulturní scéna a kulturní historie, především bohatý literární svět. Každé město má svou osobnost a buď s ní vycházíš, nebo ne.

Předpokládám, že máš své české literární favority?
Dřív jsem hodně četl Kunderu, to byla jedna z věcí, co mě přilákala do Prahy, jeho způsob psaní je speciální, filozofický. Nesnesitelná lehkost bytí je sice strašně provařená, ale i tak je skvělá, vyčnívá nad všemi jeho knihami. Samozřejmě jsem četl i Švejka, neopomenu Hrabala, to je jeden z mých zamilovaných. Nečetl jsem všechno, ale většinu toho, co je přeloženo. Přál bych si umět česky, abych si mohl úplně vychutnat jeho hru se slovy.

Učil ses někdy češtinu?
Čas od času. Znáš to, na začátku vztahu si slíbíte s partnerkou česko-anglickou komunikaci a nakonec zůstanete u angličtiny. Rád bych se ji naučil, potřebuji dobrého učitele češtiny.

Praha ti evidentně přirostla k srdci, co New York, kam jsi přišel jako mladík z rodného Chicaga?
Do New Yorku jsem přišel, abych se stal hercem. Byl jsem přijat na akademii dramatického umění, dlouho jsem na ní ale nevydržel. Už předtím jsem tam často jezdil na koncerty, hrozně mě to bavilo. V té době kromě hudebních klubů neexistovalo nic jiného, třeba místa, která by nabízela útočiště pro výtvarné umění, filmy a tak podobně. Za rohem, kde jsem bydlel, se otevřel Club 57, přede mnou se tím rozprostřel úplně nový svět. Chodili tam umělci jako Basquiat nebo Keith Haring, někteří z pravidelných návštěvníků se nestali slavnými, i když by měli. Třeba Wendy Wild, Kenny Scharf nebo John Sex. Byli to úspěšní umělci, přesto nikdo s nikým nesoutěžil. Organizovaly se různé večery, pokaždé něco jiného, někdy filmový, jindy hudební, performance, tematické večírky. Keith Haring tam měl první vystoupení, kde pokreslil stěny. Další den se přemalovaly a jelo se dál, tak to prostě chodilo. Tím, že jsem se těch akcí účastnil, jsem se naučil více než ve škole. Pak se začaly otvírat další podobné kluby, byla to komunita, ve které se lidi podporovali. Mohli jste tam chodit zadarmo, protože jste zase přitáhli další lidi, případně jste získali drink od barmana zdarma. Ostatně já sám jsem jednu dobu za barem stál a dělal to taky tak, dostával jsem jen spropitné. Byla to zábava a každou noc se dělo tolik věcí! Je nicméně k neuvěření, že jsem si po tom všem, co se dělo, zvládl ty věci i zapamatovat. (smích)

Celý rozhovor najdete v magazínu Full Moon #84.

Info

Robert Carrithers
3. 8. 2018 19:00 Turnovská chata, Příchovice
Vernisáž výstavy a diskuze s autorem proběhne v rámci Mikrofestivalu umění hor a údolí
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články