Samaris: Neřešíme, teď si chceme užívat a cestovat po světě

V šatně Paláce Akropolis sedí v okně a kouří Áslaug (klarinet) a Þórður (elektronika), Jófríður (zpěv) je skloněná nad mobilem. „Hned začneme, jen musíme vyřídit tohle na Instagramu, děláme promo festivalu Iceland Airwaves a taky sobě tím, že dvakrát denně publikujeme fotku z tour, ale nedívej se na to, náš Instagram je fakt hroznej, nikdo by to neměl vidět!“ (@samarisamaris, @icelandairwaves, pozn. autora)

Jaké jsou vůbec festivaly na Islandu, je to z Evropy kus cesty, jezdí lidi?
Þórður: Posledních pár let jezdí na Island víc a víc turistů a na festivaly taky, v současnosti k nám dorazí na Island ročně asi dvakrát tolik lidí, než kolik máme obyvatel. Festivaly jsou stylem blízké indie a elektronice.

Áslaug: Eistnaflug je skvělej metalovej festival, moc se o něm neví. Chystáme se na něj každý rok, zatím to ale nevyšlo.

Jófríður: Na Islandu je teď velký boom turismu. Od té doby, co k nám létají lowcosty, se staví spousta hotelů, každý provozuje hostel. Ale je to fajn, příroda je u nás krásná.

Existuje něco jako národní pocit izolace? Přece jen Island je ostrovem uprostřed oceánu.
Jófríður: Určitě, je to mezi lidmi znát, pořád cítíš to, že jsi uprostřed oceánu a nemáš moc možností někam se dostat. Nedávno byla na našem jediném letišti stávka a to byl fakt divný pocit. Takhle to bylo ale donedávna normální, ještě před deseti lety byly letenky jen pro bohaté. Teď je to lepší, cítím, že se Evropě trochu přibližujeme.

Promítají se tyhle pocity do hudby?
Jófríður: Islandská hudba je temná a specifická a pocity izolace se na tom určitě podílí. I vzhledem k tomu, že obyvatel je málo a všichni, kdo dělají hudbu, se znají, pomáhají si. Hudbou si u nás nikdo na živobytí nevydělá, takže je v ní upřímnost.

Funguje to i v rámci elektronické scény, které jste součástí?
Þórður: Elektronická scéna je u nás něco jako underground, všichni si pomáháme s nahráváním, produkcí a tak. Je to dost přátelský.

Jak často doma hrajete, publikum se asi moc nemění?
Þórður: První dva roky jsme hráli často, ale pak to začala být nuda, pořád ty samý kluby, to samý publikum, už nás to nebavilo. Sice jsme zrovna minulý týden měli koncert doma, ale preferujeme hraní venku.

Áslaug, ty jsi loni několik měsíců cestovala po Asii, inspirovalo tě to?
Áslaug: Nene, já jsem necestovala kvůli inspiraci, klarinet jsem si s sebou nebrala a nemyslím, že by se nějaké exotická, asijská hudba k našemu stylu hodila. Ale je pravda, že mi spousta lidí říkala, že načerpám nápady. Chtěla jsem si na cestách koupit alespoň flétnu a hrát, ale nepovedlo se.

Þórður: Měla sis udělat flétnu z bambusu.

Jófríður: Nakonec jsme se s Áslaug potkali letos lednu v Austrálii, kde jsme měli koncert. To byl parádní zážitek, asi nejlepší koncert, co jsme kdy hráli. I když jsme tam přijeli bílí jak duchové a skoro nás nebylo vidět, taky to bylo pár měsíců, co jsme neviděli slunce. Od září je u nás totiž pořád tma.

Máte vysněnou zemi, kde byste chtěli vystoupit?
Jófríður: Kalifornii, určitě chceme do Států, tam jsme ještě nehráli.

Áslaug: Jo, počkáme ještě rok, než bude Jófríður jednadvacet, a pojedeme do Kalifornie a budeme si užívat.

Þórður: A já bych chtěl víc koncertovat ve východní Evropě, tam jsme byli málo.

Jste dost mladí. Chcete se držet muziky napořád, nebo to teď neřešíte?
Áslaug: Neřešíme, teď si chceme užívat a cestovat po světě.

Jófríður: Určitě chceme studovat. Já jsem loni nastoupila na univerzitu, ale nakonec to nešlo zvládnout, jsme pořád na cestě. Už dlouho se mi nestalo, že bych byla v jedný zemi dýl jak dva týdny, a to se nedá. Jasně, chybí nám rutina, je to dost frustrující, být pořád na cestě, lidi doma chodí do školy a do práce a když se jim ozvu, tak už pomalu neví, kdo jsem. Ale mě stejně nejvíc baví být s těmahle dvěma bláznama. Takže přes léto cestujeme a v zimě, kdy se opravdu nedá vůbec nic dělat, zkoušíme vymýšlet nový věci. V zimě na to zase sedneme.

Místo vlastních textů používáte básně z 19. století. Jak vás to napadlo?
Jófríður: Z počátku jsme si nebyli jistí, co použít, neměli jsme sebevědomí na vlastní texty a takhle to vyplynulo. Je to ve výsledku moc hezké, i když je to práce dosadit rytmus na každé slovo, je v tom dost pokory z naší strany, ale myslíme, že naše hudba se na tohle hodí. Ty básně jsou krásné a jsme rádi, že o nich takhle můžeme dát vědět. Nevadí, že jsou v islandštině a většina lidí jim nerozumí, snažíme se vytvořit určitou atmosféru a ne předávat názory nebo vlastní texty o zlomeném srdci a podobně.

Máte zprávy o tom, že fanoušky vaše hudba přivedla k poezii?
Jófríður: Ano, mladí říkají, že se jim básně líbí, a víc se zajímají, ale funguje to oběma směry, starší lidi, kteří už tuhle poezii znali, se začali zajímat o moderní a elektronickou hudbu, kterou by jinak asi nevyhledali. A přesně tohle nás těší.