Články / Recenze

Pavlíček? Hudba se vysvětlit nedá, ale co se za ní skrývá?

Pavlíček? Hudba se vysvětlit nedá, ale co se za ní skrývá?

Jiří Zahradnický | Články / Recenze | 24.07.2016

Výpravná autobiografická kniha kytaristy Michala Pavlíčka Země vzdálené, která po osmi letech právě vyšla v novém, doplněném vydání, je pro recenzenta skvělou nahrávkou na smeč. A to i přesto, že si Pavlíčka jako kytaristy a činorodého muzikanta – který navíc netrpí syndromem zduřelého ega jako někteří z jeho spoluhráčů – váží. Michal Pavlíček sice o sobě v knize prohlašuje, že je perfekcionalista, ale to bohužel neplatí pro psané slovo: jeho texty jsou přece jen trochu kostrbaté, místy ploché a některé formulace se v nich stále opakují; nejhorší je však autorovo vcelku plané mudrování o mechanismech fungování rockové hudby a množství chyb, které ve finální podobě knihy zůstaly. To samozřejmě není chyba Michala Pavlíčka… Opravdu nemá muzikant, který se přes čtyřicet let pohybuje ve světě umění, ve svém okolí někoho, kdo by jeho vzpomínky upravil tak, aby měly hlavu a patu, lépe se četly a nebylo by v nich tolik chyb? Opravdu nezná nikoho, kdo nejenže slyšel zásadní album rockové historie Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, ale dokáže správně napsat i jeho název? Kdo je to Joe Satoriano? Kytarista Joe Satriani? A tak by se dalo pokračovat chybami v názvech kapel (Primitive Group, Wisbone Ash, Jimmy Hendrix, Lokomotiva GT…), v psaní anglických slov (rockanroll, sleevnote, teenegr), ale i v oblasti reálií (pod hradem Rábí neteče řeka Opava). Je to veliká škoda: vždyť o tak výpravné knize si může většina rockerů nechat jen zdát!

Země vzdálené zachycují téměř celých šedesát let Pavlíčkova dosavadního života; na úplném začátku s malým přesahem do minulosti při hledání kořenů vlastního hudebního talentu, na konci oproti původnímu vydání se zhruba padesátistránkovým doplňkem o léta 2009–2015, který začíná jeho těžkou operací srdce, pokračuje zdařilou prací na Odcházení Václava Havla a končí těžkopádným albem Sociální síť, které vydal společně s Michalem Horáčkem a Richardem Müllerem. Nejzajímavější na knize jsou však úvodní kapitoly, které zachycují momenty z rodinného života a z dospívání, přičichnutí k bigbítu, hraní s Expanzemi, počátky Výběru a Stromboli. Kniha je to však překvapivě nekonfliktní; je až příliš zřejmé, že empatický Pavlíček nechce nikoho urazit a nikomu ublížit. Na to je, na rozdíl třeba od Mikoláše Chadimy, jehož vzpomínky na stejnou dobu jsou nekompromisním řezem do historie českého rocku, až příliš korektní. Chadima překvapivě říká o zákazu Výběru v roce 1983 víc než Pavlíček; ten namísto tažení proti české nové vlně líčí svou tehdejší rodinnou šumavskou idylu.

V poznámce na závěr Pavlíček píše, že z knihy vyškrtal intimity: pokud tím nemyslí věci, na kterých se pase bulvár, jako kdo s kým kdy a kolikrát souložil, ale průhledy do nitra člověka, jaké se mu povedly u líčení vlastních rodičů nebo první manželky Zdeny, je to škoda – a není divu, že řada zachycených postav potom působí ploše. Při líčení sebe sama jde Pavlíček ke čtenáři až překvapivě bezelstně se srdcem na dlani; namísto nejlepších věcí, které vytvořil nebo na nichž se podílel, rozebírá své „kšefty“, které dělal víceméně kvůli penězům: muzikály, hudební kompilát pro summit NATO (neobracel se John Lennon v hrobě, když aktéři při provedení skladby před papaláši deklamovali „power to the people“?) nebo hudbu k seriálu Cesty domů. Michael Kocáb, o němž padla zmínka na začátku recenze, nazval Pavlíčka „chrličem hudby“. To sedí – stačí se podívat na konec knihy do jeho rozsáhlé diskografie. Nepříliš konfliktně je zachyceno období, kdy se dostal do křížku s egem Michaela Kocába, jež vyvrcholilo trapným výběrovským schizmatem. Epizoda, v níž Kocáb Franku Zappovi představuje Pavlíčka jako „svého“ kytaristu, má obdobu u Rolling Stones, ovšem s úplně jiným vyzněním. Když svého času zavolal Mick Jagger Charliemu Wattsovi a zeptal se, kde má „svého“ bubeníka, ten přispěchal, jednu mu vrazil přímo do zubů a dodal: „Ty jsi můj zasranej zpěvák!“!

Každopádně víc než hudební zakázky by mě do všech podrobností zajímalo to nejlepší, na čem se Michal Pavlíček v průběhu let podílel: Straka v hrsti, debutové dvojalbum Stromboli, bezprostřední muzicírování Na Kloboučku, práce s Načevou na albech Možnosti tu sou a Mami… Samotná hudba se vysvětlit nedá, ale co se za ní skrývá, se slovy přiblížit dá. Jako například skutečnost, že vnitřní energie, která prochází eponymním debutem Stromboli, má prapůvod ve vášnivém milostném vzplanutí!

Michal Pavlíček přiznává, že jeho hudební rukopis formoval jazzrock a hardrock přelomu 60. a 70. let minulého století; jeho poslední nahrávky dokládají, že má sice mnohem širší záběr než dřív, ale v jádru se nezměnil. Naštěstí pro něj – a teď to nemyslím zle – v době klasického kytarového rocku zamrzla i většina Pavlíčkových dřívějších příznivců. Pokud byl největší revolucí 20. století vynález elektrické kytary, v současnosti to již neplatí. Ale – jak je vidět – vzpomínat se na to dá docela dobře.

Info

Michal Pavlíček - Země vzdálené, doplněné o roky 2009 – 2015 (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016)
www.nln.cz/knihy/zeme-vzdalene

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články