Anna Mašátová | Články / Reporty | 25.09.2013
Iva Bittová v Rock Café, téměř odporující si spojení. Vždyť multiinstrumentalistka se v pražských klubech příliš často neobjevuje, spíše bychom ji v posledních letech našli na prknech honosných koncertních sálů.
Tomu pravděpodobně odpovídala i návštěvnost. Že by éra, kdy byly plakáty k vidění na každém rohu, končila? Jenže šetřit se v tomto případě nevyplácí. Ačkoliv vyšlo nové album Bittové už na jaře, a to u prestižního mnichovského vydavatelství ECM, oficiální představení proběhlo v podstatě až právě zde, v tmavém podzemním prostoru. Oznámení produkce na stěnách, prosící o zachování komorní atmosféry, nebylo třeba. Návštěvníci vyčkávali v napjatém tichu, špendlík by býval byl slyšet dopadnout.
Bittová si vystačila tentokrát sama, partnery jí byly jen africké drnkátko a nezbytné housle. Zvonivé tóny kalimby celý večer zahájily. Jednoduchý nástroj oblíbený u dětí v Iviných prstech ožívá až zázračně, housle však nezahálely dlouho a brzy se přidal i hlas. Trylky i hloubky, vibrato, které drnčelo sálem, až se ztišilo do ševelení větru. Bittová vykouzlila téměř domáckou atmosféru, s publikem živě komunikovala a snažila se ho vtáhnout do svého světa. Dlužno dodat, že úspěšně.
Jak sama glosovala, nahrávky pro EMC bývají plné prostoru a spíše pomaleji plynou, zpěvačka se však pro ten večer rozhodla být trochu neposlušná a zakomponovala jednotlivé Fragmenty z alba do celku, proplouvala žánry, barvami i jazyky. To vše s naprostou přirozeností, ale zároveň milou svéhlavostí a špetkou jiskřivého bláznovství, které by měla každá divná slečinka znát. A opravdu, mezi úseky improvizací jste mohli zachytit ohlasy jejích starších nahrávek, od lidových písní, které známe ze spolupráce s Hradišťanem či Škampovým kvartetem, po současnou desku. Z Moravy jsme se přesunuli textem I am I Gertrude Steinové do Států, angličtinu střídala romština, přes španělské variace jsme skončili zpět na Moravě.
Zakončení opět s kalimbou přímo mezi příchozími jen potvrdilo, že velké hvězdy netrpí hvězdnými manýry. I přes pobídku se diváci přidávali ke zpěvu sice jen velmi opatrně, ale každý se snažil alespoň si pobrukovat. Snad by nesmělost opadla rázněji, kdyby zazněly klasiky jako Zelený víneček či Uspávanka.
Přídavek byl obligátní. Vrátili jsme se opět do Nového světa v jazzovém standardu My Funny Valentine, sedmdesát minut uplynulo tak rychle, až se zdálo, že jsme prožili jen milý noční sen...
Iva Bittová
22. 9. 2013, Rock Café, Praha
Foto © Barka Fabiánová
Marek Hadrbolec 25.04.2024
Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.
Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024
Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.
Alžběta Sadílková 21.04.2024
My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.