Maria Pyatkina | Články / Reporty | 23.06.2019
Koncert amerického kytaristy a zpěváka Kurta Vilea se zdál po deseti hodinách v kanclu jako nejlepší možný plán na večer. Únava z práce a předbouřkové horko natolik obměkčily můj mozek, že jsem si během prvních pěti minut v MeetFactory bez jakéhokoliv uvážení pořídila nejen lahev polosuchého cidru, ale i triko za nepohodlnou cenu. Ani teď se za něj ale nestydím: je jemné, padnoucí a je na něm obálka Vileovy poslední desky Bottle It In. Jen místo písničkáře drží kytaru oranžový jednooký a kapku sjetý mimozemšťan s dlouhými vlasy. Skvělá sebeironie – rozvážný folkový vyprávěč Vile v dnešním uspěchaném světě pestrých instragramových obrázků opravdu působí jako mimozemšťan nebo cestovatel v čase. Jeho minimalisticky pojaté vystoupení v kombinaci se dvěma cidry bylo příjemně meditativní.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Pořád žiju v představě, že by předskokan měl naladit na hvězdu večera. Set Jorgeho Elbrechta, producenta původem z Kostariky a spolupracovníka Ariela Pinka, byl pravým opakem. Na pódiu se objevila zpěvačka v bílé tunice a ošklivé masce, poté se přikulhal Elbrecht se zapatlaným obličejem, v puntíkovaném ponču a se dvěma zdravotními asistenty. Publikum nedůvěřivě, ale zaujatě pozorovalo Elbrechta coby pacienta psychiatrické léčebny, jehož hudba místy připomínala šedesátkové popové balady, místy navozovala atmosféru raných Alphaville. Nikdo netušil, co od čtyř podivínů čekat, proto když se po deseti minutách vypnul zvuk a spadla kosmická atmosféra, začaly se šířit spekulace, jestli to nebyla součást show. Jen technická nesrovnalost, i tak zanechal Jorge Elbrecht skvělý dojem, tím spíš, že diváky z pódia obdaroval několika vinyly.
Kurt Vile odstartoval skladbou Loading Zones s geniálním heslem „Já parkuju zadarmo!“, které vtipně vyjadřuje jeho touhu po protestu v poklidném rodinném životě. Neprůstřelná ironie a filozofický klid prostupují celou aktuální deskou, stejný pocit jsem měla z Vilea i naživo. Hrál, jako by dělal tu nejvšednější věc na světě, a místo toho, aby mluvil s publikem, vydával mezi písničkami něco jako „Whoow!“ nebo „Yea!“. Vile je sice vyprávěč, ale vyprávěl pouze skladbami, zahalený do svých dlouhých kudrn. Přes sympatickou introvertní neobratnost hrál mistrovsky a zároveň velmi přirozeně na kytary, které neustále střídal. Doprovázený svou kapelou The Violators v klasické sestavě kytara-basa-bicí a syntezátory nedělal nic jiného, než že si užíval hraní a přenášel to na publikum. Nenuceně a v klidu, který všichni potřebujeme.
Kurt Vile & The Violators (us) + Jorge Elbrecht (cr)
20. 6. 2019 MeetFactory, Praha
foto © Sebastian Vošvrda
Julia Pátá 27.05.2024
Moje pozornost se přesune na jméno Elliotta Smithe. Místy je překrývá bledě modrý fender, který jemnými arpeggii a ojedinělými akordy objímá ambientní podkres.
Kryštof Kočtář 26.05.2024
„Na cos to sakra přišel? Už zvukovka mi málem urvala hlavu!“ vítal mě před koncertem RuinsZu v Paláci Akropolis známý. Tedy alespoň myslím.
Kryštof Kočtář 21.05.2024
Drnčivé legato niněry, bezpočet fléten sytících sál tančivým pískáním, ale také všemožné samply a moderní elektronika. V nové Melodce.
Marek Hadrbolec 20.05.2024
Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích.
Michal Smrčina 19.05.2024
Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.
Jakub Veselý 06.05.2024
Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.
Marek Hadrbolec 02.05.2024
Raein se před Kabinetem Múz pomyslně svlékají donaha a dávají se všanc. Lidi se nedočkavě chytají cizích slov a známých melodií.
Eva Karpilovská 29.04.2024
Britský písničkář Declan McKenna se po dvou letech vrátil do Prahy, s rozrostlou kapelou zahrál tentokrát v prostorném holešovickém klubu SaSaZu.
Alžběta Sadílková 28.04.2024
Koncert Still House Plants se odehrál jen pár dní poté, co si jejich nejnovější deska na serveru Pitchfork vysloužila označení Nejlepší nová hudba.
Filip Peloušek 28.04.2024
Příběh vyprávěný mezi písněmi je temnější a temnější. Oči mi jen těkají mezi drobnou zpěvačkou naprosto ponořenou do hudby a panoramatem města za ní.