Články / Reporty

Primavera 2010 a v dobrém slova smyslu magoři (2. část)

Primavera 2010 a v dobrém slova smyslu magoři (2. část)

Radek Červienka | Články / Reporty | 06.08.2012

Že není radno smát se zmrtvýchvstalým kapelám, ukázali hned v první den Superchunk. Po zklamání z koncertu Pavement v Akropoli jsem indie legendám z 90. let moc nevěřil, ale Superchunk zahráli famózně. Zatímco Pavement v Praze působili jako banda zpruzených strejců, Superchunk hned na začátku nasadili svižné tempo a až do konce hráli s obrovským nasazením a radostí. A bylo mi jedno, že hrají písně staré 15 let, že i ty nové znějí, jako by se psal rok 1995, že jsem vlastně na návštěvě muzea. Protože to byla smršť, jednoduché chytlavé songy hrané nahlas bez zbytečných kudrlinek, v rytmech, které míří přesně na komoru. V závěru koncertu vytahovali větší a větší kalibry: na pódium vtrhl Tim Harrington z Les Savy Fav, aby odzpíval Precision Auto, a vypadal, že je šťastnější než předškolák před vánočním stromkem. Pak už mohly zaznít jen Slack Motherfucker a Hyper Enough coby nejdokonalejší stroj času. I Bob Weston ze Shellac v rozhovoru s fanoušky na dotaz, proč byl na Superchunk, bez váhání řekl, protože jsou „fuckin‘ awesome“.

A tím se dostáváme k Les Savy Fav a Shellac, kteří vystoupili hned po sobě na ATP stagi. Hlavní devizou LSF je zpěvák a pošuk non plus ultra Tim Harrington. Tlouštík s pleší a plnovousem, co půlku koncertu stráví v ťáplých kostýmech, půlku polonahý, půlku na jevišti, půlku v hledišti, stříká po sobě vodou, maluje si fixou po těle, sype na sebe magnézium a u toho zvládá zpívat a k mému překvapení i hrát na synťák. V běsnění mu bránili jen nasraní technici, kteří po jednom výletu mezi lidi už nenašli mikrofonní kabel, spolknutý publikem. Harrington se pak držel na uzdě, ale kvalitu koncertu to nijak neovlivnilo. LSF totiž zabíjejí i bez jeho vylomenin, odsekávané kytarové riffy, svižné basové linky a post-punková motorika dávají s Harringtonovými štěky dohromady učiněný uragán.

Shellac mají na Primaveře výsadní postavení. Před čtyřmi lety hráli v Auditori (přilehlá koncertní hala, něco jako Palác kultury s lidskou tváří a výborným zvukem) a o tom koncertu pamětníci mluví s takovým nadšením, jako by spatřili druhý příchod Krista. Teď zde hráli potřetí v řadě, potřetí na stejném pódiu. Zatímco na ostatní koncerty se shromažďuje klasický dav s několika diehards a většinou zvědavců, u Shellac to vypadá jako na srazu Albiniho groupies. Během klasických odpovědí na dotazy fanoušků uprostřed koncertu Bob Weston říká, že v Barceloně musí hrát každý rok, že to jinak nejde. Začíná se těžkotonážně s Prayer to God a hned přichází mohutný singalong v refrénu, následuje My Black Ass a Steve Albini pokračuje v drcení publika. Když pak s Westonem zpomalí na málem neúnosnou mez, zhusta našlápnou se Steady as She Goes a Copper. Albiniho brutální syrové riffy a hutnou basu Boba Westona umocňuje pološílený Todd Trainer za bubny. Na koncertech Shellac se toho moc nemění, pořád hrají pod bílými světly, setlisty jsou téměř identické, předvádějí stejné vtípky, ale s každým dalším setkáním se mi zdá, že jsou ještě lepší, že tihle chlapi řežou hodně hluboko. Finální klimax u The End of Radio to jenom dokazuje.

Vystoupení Pixies a Pavement mají hodně styčných bodů. Legendy, co se staly slavnými až po svém rozpadu. Borci, co ve své době s lehkostí míchali melodie se sonickým bordelem, čímž dali vzniknout záplavě epigonů. Hlavní příčina reunionu – peníze (podle všeho). Střih do současnosti. Obě skupiny přilákaly asi největší množství lidí, jaké jsem kdy viděl pohromadě. Ani jeden koncert jsem kvůli překryvům nestihl od začátku, takže jsem zakysl hodně daleko od pódia. Oba koncerty byly postavené na těch největších hitech (a pár raritách) a oba byly parádní. U Pixies jsem to čekal, nejde nenávidět kapelu, kterou milujete od středoškolských let, ale Pavement po pražském fiasku z minulého týdne překvapili. Tohle nebyli apatičtí chlápci z Akropole, tohle byla úplně jiná kapela, která se chce předvést a ukázat, že nepatří do šrotu. Jasně, stihl jsem poslední třetinu, ale ta byla fantastická. A to jsem stál v desetkrát větší vzdálenosti od nich a mezi milionkrát více lidmi. Zato Pixies furt vypadají, že mají všechno na háku, pořád ty samé písně, pořád stejné triky, ale pořád je to skvělé (OK, asi nebudu schopný je nikdy kritizovat). Co však z koncertů udělalo nezapomenutelný zážitek, byla reakce lidí. Všichni kolem odezpívali všechny refrény a fláky jako Stereo, Here, Gigantic nebo Here Comes Your Man v kompletním znění. Najednou jsem zažíval něco, o čem jsem si myslel, že patří na koncerty Bon Jovi nebo Kabátu, a byl to neuvěřitelný pocit. V tu chvíli už nebyla Primavera jen prostředek k přesunu v čase, ale i k přesunu do světa, ve kterém existuje spravedlnost v populární hudbě.

Nejlepší oživená kapela je však podle mě Mission of Burma. Jedině oni, Dinosaur Jr. a Polvo se dokopali k tomu, aby po reunionu dokázali nahrát zadeknakopávající alba, na kterých navazují na své „první“ období, aniž by zněli jako parodie sebe sama. A vidět hrát MoB po všech peripetiích (v 80. letech je nikdo moc nechápal, kytarista Roger Miller málem ohluchl) je k nezaplacení. Tihle tři chlápci se s ničím nepářou, hrají nadoraz a stejně se zdá, že mají všechno pevně pod kontrolou. Mydlí do toho, a přitom je v těch písních tolik zvratů a přemetů, že chvílemi přestávám třepat palicí a divím se, jak to sakra dělají. Jak si Miller s Conleym přehazují melodie, jak Pete Prescott hobluje paličky a jak všichni ještě k tomu dokážou zpívat. Když pak na konci vedle sebe postaví nové a staré písně (2wice, Spider's Web, Max Ernst a Academy Fight Song), dochází mi, že doba se možná změnila, ale tihle dědci jsou pořád stejní.

Zvláštní ironií je, že poslední den ovládli hlavní pódium Pet Shop Boys. To pódium, na kterém předchozí dny hráli Pavement a Pixies. Těžko najít větší kontrast mezi ikonami nezávislého rocku a synthpopovými giganty, co se nikdy během své kariéry o nezávislost ani nesnažili. Nyní ignorovali, že hrají na festivalu, a předvedli regulérní koncert s pódiovými dekoracemi a tanečníky. Pokud pominu tohle pozlátko, nezbývá než konstatovat, že to byl hodně veselý koncert, protože těžko najdete v popové sféře větší legendy, co málokdy klesly pod svou úroveň a co si třicet let dokázaly udržet glanc. A když hrají hitovky jako Suburbia, Heart, West End Girls nebo Always on My Mind a zpívá je celý kotel, to je potom nejde nemít rád.

Zřejmě nejsilnější zážitek jsem si odnesl z koncertu Van Dyke Parkse. Skoro 70letý skladatel, spolupracovník třeba Beach Boys či Joanny Newsom, se ve zmíněném Auditori skláněl nad klavírem a za doprovodu dvou smyčců a baskytary vysekl hodně křehký set. Hrál vlastní tvorbu, novou i ze 60. let, ale neváhal bez okolků hrát klavírní písně z 19. století. V pauzách pak vesele vyprávěl, proč hraje kterou píseň, svěřoval se s drby z rodiny i s tím, jak je rád, že je konečně nejstarší v sále. I když nemá nijak školený hlas, ten večer díky atmosféře okamžiku hladce do všeho zapadl. Když dojatý Parks poklekal na jedno koleno před o několik generací mladším publikem, které mu aplaudovalo vestoje, bylo jasné, že tenhle moment nesrovnatelně předčí všechny ostatní.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #2> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články