Přišel Nick Cave a říká... (Travis O'Neill)

„Vyrůstal jsem na farmě na západním pobřeží Irska, nejbližší soused byl dvacet kilometrů daleko. Možná z toho pramení pocit, že potřebuju žít svobodně, a toho se snažím držet i ve své tvorbě.“

Sedíme s Travisem v žižkovské hospodě U Sadu, s pobavením pozorujeme veselé spolustolovníky a čekáme na pivo, Travis se marně snaží rozdmýchat dýmku.

„Cestoval a žil jsem po celém světě. Irsko je fajn a chybí mi, jsem rád, že se tam teď přes Vánoce podívám, ale jinak to pro mě jako muzikanta nebylo úplně ono. Zahrál jsem šest, sedm akcí a pak čekal dva měsíce, až zase někdo zavolá, ať přijedu hrát. Z tohohle hlediska je střední Evropa ideální, mám to všude blízko.“

Travis má za sebou menší prosincovou tour po České Republice, společně s Britem Guyem Bennettem, producentem Travisova nového singlu The Grapes of Luvah, které vyjde na jaře u Squoodge Records.

„Jsem fakt rád, že to se singlem vyšlo, že si teď můžu dát chvíli oddech, protože jsem tvrdě makal, všechno zařizoval sám. Takže si užiju Vánoce a pak se zase vrhnu do práce, čekají mě nějaká rádia, Balcony TV a tak, všechno k novému singlu. Křest bude asi někdy v březnu.“

Konečně se dočkáme piva a stočíme diskuzi k ideálnímu místu pro křest desky, singl totiž vyjde i jako vinyl.

„V Praze, vůbec v České republice, je spousta míst, kde se dobře hraje. Párkrát jsem vyprodal Futurum, ale tam je to zrovna dost studené, i fyzicky chladné, že si ani nesundáš kabát. Mám rád Café V lese, tam je vždycky dobrá atmosféra. Minulý víkend jsem hrál v Draháňské rokli, vůbec jsem to nemohl najít, šel jsem asi hodinu potmě lesem. Ale jasně, že jsem se nebál, jsem tvrdý chlápek, jako malý jsem boxoval. Koncert byl plný hardcore a straight edge chlápků, parádní akce, fakt mě podrželi a povedlo se. Jinak jsem teď objevil Basement Bar, tam bych si křest uměl představit.“

Kápneme na to, že jsme oba nedávno zašli na koncert Jacka Whitea ve Foru Karlín, načež se zbytek hovoru točí kolem něho.

„Ten koncert byl dobrý, dost dlouhý, ale stálo to za ty prachy. Jack White je jeden z muzikantů, který ví, co dělá, co chce, a dělá to dobře. Rozumím jeho přístupu a obdivuju ho. Jeho sólo materiál se mi popravdě líbí víc, teda jasně, The White Stripes mám taky rád, ale album Blunderbuss mě baví asi nejvíc. Věděla jsi, že Jack přispěl jedním songem na desku ztracených deníků Hanka Williamse? Když se Hank zabil v autě, zůstal po něm takový malý sešit textů, našli ho a dostal se až k Bobu Dylanovi, ten oslovil pár muzikantů, ať je zhudební. Song od Whitea je nejlepší, ten jediný to skutečně pochopil.“

Točíme další pivo a zkoušíme vyjmenovat nejlepší muzikanty, co známe.

„Hele, všechno to je o upřímnosti, o tom, že do toho dáváš srdce. Podívej se na Dylana, neumí zpívat, ani pořádně hrát na kytaru, ale všechno, co dělá, je upřímné a pravdivé. A i když se to lidem nelíbí, tak si stojí za svým. Taky se mi stalo, že jsem pár lidí naštval, ale jak bych mohl dělat muziku jinak než upřímně? To je taková historka: měl jsem dřív metalovou kapelu a jeli jsme tour po Americe s jednou fakt velkou kapelou. Celou tour sponzoroval Jagërmeister, takže každý z kapely dostal denně velkou bednu plnou těch malých ampulek. No jasně že jsem se vždycky opil a dělal věci, které asi nebyly úplně OK vůči mé tehdejší přítelkyni. Tak jsem o tom napsal song a takhle by to mělo být. Je k ničemu hrát si na něco, co nejsi, na chytrého nebo tak, lidi to stejně poznají."

Hospoda se zaplní tak, že se sotva slyšíme, snažím se z Travise dostat ještě pár historek z tour a života po světě.

„Žil jsem v Londýně, v New Yorku, taky sedm let ve Francii. Musím uznat, že ve Francii jsou jedni z nejlepších hudebních fanoušků, co znám, vždycky mě přijali. Taky jsem jednu dobu hrál s Nickem Cavem, dokonce jsme spolu složili song. Teda já složil song a přišel Nick a říká, ať změním trochu tohle a trochu támhleto, tak jsem to přehrál a páni, měl pravdu.“

Vzpomenu si na jinou australskou kapelu, co mi kdysi doporučovala The Proposition, film od Cavea.

„Jo, Proposition je dobrý film, ale znáš Lawless? To se ti určitě bude líbit, scénář a hudbu taky napsal Nick, hraje tam Tom Hardy, Shia LaBeouf a taková zrzavá kočka, dost pěkná. Jinak Nick taky napsal knihu, ale podle mě tam to dojelo na to, že nebyl upřímný, jak říkám. Kniha mě nechytla."

Nakonec se dostaneme k tomu, které muzikanty považuje za opravdové srdcaře, skutečné punk rockery upřímnosti.

„Jedni z prvních punkerů byli staří bluesmani z Delty, třeba Robert Johnson. Hráli to pořádně od srdce, nikdo je neměl rád. Vždycky jsem miloval Cashe a z poslední doby mám rád Seasick Stevea, takový starý chlápek, ale skvělý. Viděl jsem ho na koncertě, když jsem žil v Londýně, tam přišlo asi dvacet lidí. Ale dostal mě.“