Články / Reporty

Štěstí je, když se někdo jiný mýlí (Bill Bailey)

Štěstí je, když se někdo jiný mýlí (Bill Bailey)

Lenka Marie | Články / Reporty | 20.05.2014

Základní problém stand-upu je, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Když tu byl před nedávnem Dylan Moran, měla jsem pocit, že se dívám na jeho DVD. Bill Bailey se jen zlehka dotknul některých starých vtipů z Part Troll a na závěr zahrál skvělý Love Song, který slečna za mnou zpívala s ním. Recykloval vtipy, které neznám? Tohle nebezpečí tu je, ale trochu mě ubezpečuje, že se často věnoval aktuálním tématům, jako je politika.

Bailey byl totiž překvapivě otevřený kontroverzním tématům, která nasazoval odvážně, i když s velkou lehkostí. Nebál se kritizovat britskou populistickou pravicovou stranu UKIP, ale i Conservative Party a jejich představitele nebo představitele Labour Party, kterou dlouhodobě podporuje. Stejně nebojácně se stavěl k otázce náboženství („Thank G... thanks Richard Dawkins, thank you!“), i konkrétně kreacionismu („Na jedné straně máte kostru dinosaura a na druhé komunitní kapli, jedni zvolí rozum, druzí náboženství.“), sexuality („... strana UKIP tvrdí, že silný déšť je trestem za manželství gayů...”), nebál se ani soudu s Oscarem Pistoriusem. Ten zařadil na seznam věcí, které by poslouchal raději než One Direction: „Radši bych poslouchal Stinga ve smyčce zpívat přepisy Pistoriusova soudu...“ Následoval přesný jihoafrický akcent a drsná demonstrace toho, jak Pistorius klepe na záchodové dveře.

Akcentů za večer zaznělo několik, krátce norský, několikrát velšský, západní Londýn a na závěr i němčina, když ke 40. výročí Waterloo od skupiny Abba vyrobil Rammstein verzi. Poměrně dlouho se na začátku nebál češtiny a dal si záležet, aby se s publikem seznámil. Často oslovoval, jednou si pozval dobrovolníka, kterého nedobrovolně vybral. S ním na japonském udělátku demonstroval, že nepotřebujeme uměle vytvořené skupiny a umělce, že můžeme tvořit hudbu i jen svými prsty. Následně se slovy „a nyní z předsudku vytvořím krásu“ nakreslil na pad svastiku. Něco, co by jeden od Mannyho z Black Books nečekal.

Přitom za celou show nenastal trapný moment. Bill Bailey vyprávěl jako váš kamarád v hospodě, pochechtával se svým vtípkům, bystře reagoval a improvizoval, košatě si hrál s jazykem a používal paradoxní přepjaté obrazy a metafory, občas nadskočil a dupnul si nebo se se smíchem obrátil zády k publiku. Na rozdíl od Dylana Morana, který ve svojí show ztvárňuje postavu a představu o Moranovi, Bailey je celou dobu přirozený. Několikrát se zmínil, jak mu vadí kultura celebrit a že celebritou být nechce. Bojuje proti hlouposti a plytkosti postav reality show, které neví, že Slunce a Měsíc jsou dvě odlišná kosmická tělesa, nebo si myslí, že kapusta je vařený salát. Tvrdě se navezl do u nás nepříliš známé britské zpěvačky Katie Meluy. (Shodou okolností v Nevermind the Buzzcocks, kde Bailey dělává porotce soutěžního týmu, na otázku Simona Amstella „A proč nespolupracuješ třeba s Katie?“ Amy Winehouse prohlásila: „Radši bych měla kočičí AIDS.“)

Zahrál na kytaru, klávesy, krátce na flétničku, zmíněné japonské udělátko tenorian a hranaté kytaro/ukulele (nejsem schopná identifikovat). Varioval mezi rockem, popem, rapem, metalem. Při analýze rapového Smack That od Akona vysvětlil, že rap nemůže poslouchat kvůli sexistickým textům. „Je tohle vhodná balící hláška?“ citoval text „Why don't you pop in my Lamborghini Gallardo/ (…) And possibly bend you over, look back and watch me“. Pro fanoušky Baileyho to není překvapení, komik podporuje feministické sdružení, ale ve stand-upech feminismus není tak obvyklé téma. Dovolí si ho třeba Amy Schumer, ale feministu najít těžko.

Bailey předvedl široký záběr a znalosti, pohotovost a upřímný chytrý humor, který působil spontánně. Smál se s publikem, smál se absurditám i absurdnosti celého lidského bytí a nad nikoho se nepovyšoval. Několikrát zahrál i zazpíval, i když ani zdaleka nepředvedl celý svůj hudební talent. Na závěr si odpovídal na řečnickou otázku „Co je to štěstí?“ a dospěl k názoru, že největším štěstím je dobře zaparkovat a ne pravdu mít, ale dívat se na někoho, kdo pravdu nemá. Tenhle britský kousavý a sarkastický humor je nám tu hodně blízký a produkční společnost, která přivezla i Dylana Morana, chystá další méně známé stand-up komiky a hned dalším bude právě britský Daniel Sloss. Mezitím v Praze vznikla Underground Comedy, konkurence pořadu Na Stojáka, a stand-up žánru se u nás začíná pořádně dařit.

Info

Bill Bailey (uk)
19. 5. 2014, Divadlo Hybernia, Praha

foto (c) Petr Klapper

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články