Temno jménem formalita (Amenra)

V každým zatraceným póru! Jedeš si pro muziku, od který čekáš, že se ti projde po kůži, a přitom skutečnou pointu celýho večera najdeš, až když prožiješ večer následující. Je to jen čtyřiadvacet hodin, stejný sál, ale tíseň v prostoru se tentokrát mění v tíseň niternou. Ten pocit, když s pochodní procházíš obrovskou jeskyní a jediný, co dokážeš přečíst, jsou prchavý kontury pod nohama, pár řádků, který záhy polyká lačná prázdnota. Emoce jsou hlad a hudba je hladem po emocích. Kdybych měl duši, zněla by jako páteční Becoming Animals. Nekomplikovaná, strohá a přesto bezezbytku intenzivní. Dva lidi, co dokážou postavit chrám a zároveň ho sami srovnají se zemí. Tady je moje odpověď. Amenra se o totéž marně snaží v pěti lidech, naléhavá projekce, která tě má stáhnout pod hladinu, úpěnlivá a k dokonalosti dovedená show. Chrám těla i duše však zůstává prvoplánovou pózou, pouhým mottem a ne jeho výlučnou pointou.

Už roky se ptám, proč na mě tahle kapela, kterou si vlastně pouštím docela často, naživo vůbec nefunguje? Cítím strukturu, vnímám formu, ale kde je sakra to zásadní pouto? Belgičani kolem sebe vytvořili ukázkovej blackmetalovej kult, jen bez toho black metalu. S vlastní symbolikou vepsanou do pudových a veskrze tradičních postmetalových postupů. Vybrnkávačka v nekonečným intru, uprostřed pulzující hluková stěna a nízkofrekvenční bicí, řev, co ti nastavuje zadek, a pak dlouhé doznívání. Bolest není formalita a vždycky má jen takovou sílu, jak moc v ní věříš. Pokud z "předskakujících" Kalle cítím vzájemnou důvěru, plachou, tvůrčí i tu prostě lidskou, pak Amenře živý podání (pro kapelu samotnou zcela zásadní) nevěřím. Konstrukt, alternativa, co nesnese alternativu?

Introvert Colin H. Van Eeckhout a spol. se rozhodně umí prodat, periferně sleduju synchronizovaný metalový gesta, napumpovaný žíly i pot vyraženej do tváří jako pečetní vosk. Přesto se v tom všem cítím poněkud opuštěnej, zrazenej, zapřenej tak, že mě nejspíš nikdy úplně nespolknou, a když spolknou, určitě nestráví. Druhou šanci jsem nám dal, i když, jako v předchozím případě, odcházím už notnou chvíli před koncem. Nechci jim vyloženě křivdit a musím přiznat, že je tady něco, čemu nakonec dokážu (u)věřit - v těch pohledech většiny lidí kolem, který si hledaj cestu z umělý mlhy, je hluboce v(y)rytý, jak autenticky si prožili svý drama. Alternativa mi už vloni (a nejen podobně strukturovaným večerem s francouzskými Celeste) dokázala, že i když není festivalem s otevřenou náručí, tak otevřeným zprostředkovává příjemný šrámy, hluboká poznání. Ve stínu za hudební vděčností nabízí mnohdy překvapivý kontrasty.