blueskin | Články / Reporty | 27.10.2018
“Víte, že je na festivalu Krzystof Zanussi?” zeptal se mě ráno spolunocležník z ubytovny Na Slunci. Nevěděl jsem to. Daleko větší hvězdou je pro mě hudebník a spisovatel David Toop. I v téhle rozmanitosti spočívá kouzlo jihlavského festivalu dokumentárních filmů, který z metropole Vysočiny každoročně vytváří jeden velký kreativní hub spojující lidi napříč prostorem i profesemi. Můj dočasný spolubydlící je toho ostatně důkazem - pochází z Ázerbajdžánu a do Jihlavy přijel tlumočit dvojici debat s režisérem Hilalem Bajdarovem. Bajdarov si jeho přítomnost vyžádal, na místě se ale ukázalo, že mluví perfektně anglicky a žádné tlumočení nepotřebuje. Taky typická Jihlava!
K novým zážitkům naopak počítám brunch s vybranými hosty festivalu. Prezentují tu své projekty, které do Jihlavy přivezli, a nezřídka tu s nimi soutěží. I když prezentují… Formát brunche leží někde mezi moderovanou debatou a neformálním pokecem profesně spřízněných duší nad kafem a sušenkami. Na řadě lidí je vidět, že se radši než slovy vyjadřují filmovými prostředky. Výjimkou je Francouz Jacky Goldberg, který o svém filmu Paměť těla mluví tak sugestivně, že se z něj okamžitě stává jedna z must-see položek programu.
A propos program - tradičně je v plném rozsahu zveřejňován až těsně před festivalem. Času k vytipovávání favoritů je málo, spíše se tu pěstuje přístup “někam půjdu a uvidím”. Díky neomylnému citu dramaturgů se spálíte jen zřídka, spíš narazíte na filmy z kategorie “meh”. Platí to zejména o studentských filmech, které často trpí koncepční neujasněností a sklouzávají k voyeurské fascinaci zvolenými subjekty. Z pátečního slovensko-rakouského trojbloku se této pasti nejlépe povedlo uniknout snímku Děti v krajině zázraků, ve kterém se Ema Kovalčíková vydává mezi nedospělé členy náboženského hnutí charismatiků. Skeptický nadhled režisérce nebrání přistupovat k tématu s empatií a taktem, byť bych si dokázal představit, že některé otázky, které svým respondentům klade, půjdou víc pod kůži.
Až na dřeň jde naopak programová sekce Cizinec hledá byt. Jde o mozaiky zahraničních týdeníků, zpravodajských příspěvků a krátkých dokumentů týkajících se posrpnových (a pozdějších) emigrantů z Československa. Každý den patří bloku materiálů z jiných zemí, v pátek šlo o Západní Německo a Rakousko. Největším přínosem sekce je připomenutí těch stránek emigrace, které bývají v současných debatách spíše opomíjeny: na přetřes tak přišla třeba otázka emigrací rozdělených rodin či byrokratická mašinérie nutící žadatele o azyl v Německu vstupovat do jednání s úřady země, kterou zavrhli.
Popkulturu zastupuje v Jihlavě například sekce Reality.tv, ve které její dramaturg Milan Kruml představuje zajímavé televizní formáty. Letos to byla například britská série Transformation Street, která sleduje pacienty soukromé londýnské kliniky specializující se na operativní změny pohlaví. Oproti této emocemi všeho druhu nabité podívané (jak často vídáte na našich televizních obrazovkách detailní záběr na čerstvě odoperovaný penis?) působil rovněž britský Výběr tajného agenta: Druhá světová válka nutně mnohem konvenčneji - asi jako Pevnost Boyard v kostýmech vojáků ze zmíněné války.
Zcela jiného druhu jsou zážitky, které skýtají snímky označované v programové brožuře (ve skutečnosti bichle čítající přes 600 stran) jako meditativní obrazové eseje. Takovým je třeba francouzský film Cíle a prostředky, natočený během půlročního pobytu autora Pawla Wojtasika v indickém Váránasí. Ten v dlouhých segmentech sleduje různé polohy pracovního života ve svatém městě, v němž se střetávají tři náboženské tradice. Na rozdíl od formálně příbuzných filmů Godfreyho Reggia neulpívá režisér jen na romanticky estetizovaném povrchu zobrazovaného. Místo toho umožňuje divákovi téměř fyzický prožitek dřiny, která je dle jednoho z mezititulky citovaných indických mudrců cílem i prostředkem každé práce.
Před půlnocí konečně dochází na Goldbergovu Paměť těla. Observační dokument o Američance, kterou živí poskytování erotických služeb po telefonu a internetu, by byl zajímavý sám o sobě. Do oblasti výjimečných děl ho posouvá obratné zapracování vedlejších témat, jakými jsou přestálá rakovina protagonistky, její vztah se stárnoucí matkou a především boj s bývalým manželem o opatrovnictví malého syna. Do příštích dnů si přeju co nejvíce takových lidsky obohacujících filmů. A samozřejmě kafe. Hodně kafe!
22. MFDF Ji.hlava
25. - 30. 10. 2018 Jihlava
Jakub Veselý 06.05.2024
Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.
Marek Hadrbolec 02.05.2024
Raein se před Kabinetem Múz pomyslně svlékají donaha a dávají se všanc. Lidi se nedočkavě chytají cizích slov a známých melodií.
Eva Karpilovská 29.04.2024
Britský písničkář Declan McKenna se po dvou letech vrátil do Prahy, s rozrostlou kapelou zahrál tentokrát v prostorném holešovickém klubu SaSaZu.
Alžběta Sadílková 28.04.2024
Koncert Still House Plants se odehrál jen pár dní poté, co si jejich nejnovější deska na serveru Pitchfork vysloužila označení Nejlepší nová hudba.
Filip Peloušek 28.04.2024
Příběh vyprávěný mezi písněmi je temnější a temnější. Oči mi jen těkají mezi drobnou zpěvačkou naprosto ponořenou do hudby a panoramatem města za ní.
Marek Hadrbolec 25.04.2024
Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.
Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024
Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.
Alžběta Sadílková 21.04.2024
My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...