Skrze mlhu slyšíte plíživý děs

By the Throat je jako noc. Noc, která nikdy nezačala. Ocitli jsme se uprostřed a zůstali sami napospas tajemstvím i děsům, které ukrývá. Je to něco kolem nás nebo je vše někde uvnitř? Jisté je jen to, že pod mlhou je neproniknutelná tma a ráno v nedohlednu...

Kdybychom chtěli vymezit Frostovu tvorbu, pobíhali bychom kolem několika slov. Noise - ambient - minimalismus - moderní kompozice - elektronika - drone... Ve skutečnosti bychom měli veškeré škatulky zahodit. Ben Frost nevydrží u jediného ze jmenovaných stylů, jeho hudba je svébytný jazyk. A možná bychom se mohli vyvarovat i pojmu hudba a zůstat u slova zvuk. Zvuk s velkým „Zet“. Zet jako konec abecedy. Hranice jazyka.

Frost se nebojí hledat jiné a zvláštní výrazové prostředky. Už jeho webovky by mohly mít rating 18+ se svou místy poněkud obskurní sbírkou fotografií. Mezi tvrdými snímky naleznete fotografie vesmíru nebo umělecké práce. By the Throat je jako tahle sbírka. Vypráví nám o světě bez příkras, ale bez zbytečného očerňování, se smyslem pro mnohovrstevnatost.

Oproti předchozí desce Theory of Machines, kde byly skladby jednolitější, stojíme proti spoustě drobných struktur. Ty nečekaně ožívají a stejně tak odcházejí, aby se skrývaly za zády a pak překvapily ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Minimalismus není uměle načechraný, spíš skromný a má sjednocující povahu, většinou přežívá v podobě několika klavírních tónů a nezřídka je zadupán do země náhlým nárazem šumu a brumu. Když už narazíte na melodie, proplétají se mezi sebou. Skladby negradují, spíš se přelévají.

Noc pokročila. Skrze mlhu slyšíte plíživý děs. Vrčení vlků. Jsou to ale jen oni, co nahání strach? Nebo je to samotná přítomnost v odlehlých pustinách? V odlehlých pustinách duše, v poklidném obýváku.

By the Throat je jedinečné z několika důvodů. Tím hlavním je intenzita, nedá vydechnout. Minimalismus s drony, náhlé nárazy nekompromisního noisu nebo živelné vstupy do světa skladeb. Dojde i na zklidnění v podobě gradujícího ambientu, podobně jako na začátku Theory of Machines. Chcete se nadechnout? Musíte rychle, není čas. Nemáte ani tušení, co se na vás řítí.

Jsou místa, kde je noc klidná a na rozjasněné obloze září měsíc v táhlých dronech (táhlé drony jsou v přímém poměru s celou paletou zvuků, a i když se počítají ve vteřinách, v kontextu to působí jako dlouhá doba). Přijdou i křehké pasáže (Leo Needs a New Pair of Shoes), ale jako každá skladba spěje ke konci, i tento pocit je neudržitelný, blíží se strach. Vlci jsou na doslech, zatraceně blízko.

Kdo čeká, že skladba Through the Glass of the Roof bude odkazem na skladbu Phillipa Glasse 1000 Airplanes on the Roof, nedočká se. Je to část konceptu tří skladeb se surreálnou příchutí, loopy jsou zahlceny noisem, rozpouštějícím se v kakofonní kompozici. Vše je intenzivní, ale sladěné, bez přehnané agrese nakládané na posluchače. Hlukové prvky, které vynikají v druhé polovině desky, naráží i na Michaela Giru, Frost se totiž ve svém novátorství vrací. Zde k předchozí Theory of Machines, na níž zazněla skladba We Love You Michael Gira, na kterou přímo navazuje. A tato část desky je ve své komplexnosti naprosto klíčová, jde o velkolepé očištění, jedinečnou katarzi. Je to chvíle, kdy se dočkáte rozhřešení, víc nesmím prozradit. Ve dvou závěrečných skladbách ustupuje sklíčenost a přichází uvolnění. Začnete se probírat z té velké dobrodružné cesty.

Když noc končí, i v duši se jasní. Po nekonečném bloudění se horizont rozsvěcuje. Vychází slunce a začíná den. Den před nocí, jež se bude opakovat. A vy neodoláte...