300: Silou kovadliny

Tonight! Soldout! Vyprodáno. A na jednoho a nejednu se nedostalo, 300 lidí dovalilo na kopec. Zažil jsem na Sedmičce večery, kdy tolik lidí nedaly ani tři, čtyři koncerty za sebou. Dost možná někdo prohlásí, že to byl průser, že to mělo být v jiném klubu, větším, takovém, kde by si dal točené pivo, kde by se tolik nezpotil a mohl si dát pizzu, třeba i se salámem. „Mohli to udělat třeba v tělocvičně, no a co, že by tam nebyl bar. Nebo by se udělal provizorní.“ Reakce na jeden podobně narvaný koncert. Je to nefér, co? Dost možná si někdo cynicky odfrkne nad komentáři všech tří kapel. Dost pravděpodobně někdo vykřikne, že tolik lidí přišlo, jen protože Hanba je vyhajpovaná. Druhý zase namítne, že to byla „společenská událost“, kde bylo nutné se ukázat. Seru na to všechno a slovy Ravelin 7 dodávám: Jsem rád, že jsem ten okamžik zažil s vámi!

Screamo s nádechem post-rocku? Vepředu post-hardcore, vzadu post-rock otáčející se jako hlava starosty v The Night Before Christmas? Kreslení strunami doprovázené hutnou basu, riffy, co zamotají nohy do 2-stepu, a křik, co donutí zařvat zpátky, i když nevíš text. Poštovní hudba s patřičnými texturami a náladami, zahraná s hardcorovou intenzitou, tady není čas na eskapismus, než stačíš zavřít oči, už se Tidal Sleep ženou jinam, ne pryč. Intenzita nejen ve smyslu hudebním, ale i myšlenkovém. Tenhle lajnap se povedl. Nevybavuje se mi koncert, který by přitáhl tak pestré, široké publikum v rámci jednoho žánru. Setřel rozdíly. Spojil. A to není málo. Vůbec mi nevadí, že první dva songy jsem viděl spíš hlavy všech ostatních. Stačilo udělat pár kroků, říct dvakrát „s dovolením“ a jednou „pardon“ a využít situace, kdy někdo vyhodnotil, že je čas na panáky. A pak jsem mohl se zaťatou pěstí na kluky z pěti koutů Německa křičet zpátky.

Teď to začne být trochu těžší. Kromě prvního ípíčka I Killed the Prom Queen a první desky Bury My Sins mi otevřeli dveře metalcoru právě Flowers for Whores. „Dneska se asi nebude moc moshovat, co?“ Já ti dám větrné mlýny. Z posledního koncertu, kde jsem byl, si pamatuju samé kajaky. To byla release party k sedmipalci Divorcing Years. A hele, další release party a zase kajaky. Všechno na svém místě. Nezdá se to, ale od karnevalové akce na Sedmičce uteklo pět let. Pamatujete, za co jste šli? Pokud se nepletu, Ivan byl v kimonu, Pavel v obleku, Standa z This Ruin v kněžském rouchu, Martinezz šel za rumunského tenistu a já za smrtku v džísce. Krhfest 2008. Snažíme se Ivana zvednout, ale spadne nám. Jediné, co spadlo dneska, byl majk. Nevadí, singalong předních řad pomůže. „Tyvole, už si ani nepamatuju, kde jsem slyšel naposled Game on Shells, vždycky jsem na ni čekal.“ Rána na solar, high kick do ksichtu. Konec, vypnuto. Kytky jsou zpátky a začínají set právě touhle. Radost je cítit mnohem víc, než že je v klubu zadýcháno a zaprděno. A Ivan má v hrdle pořád to nejhrubší struhadlo.

Nejlepší punková deska za posledních deset let, říká Ondra z Tales of Error, co dává s Hanbou na jeden vál feat. Zpátky se vrátí: „Co deset, patnáct.“ A lidi v pitu si to náležitě užívají. „Tady jsme dneska doma, takhle si to chceme pamatovat.“ On by to vlastně celý text popsal nejlíp, jaký tenhle večer byl. Sbory, tavení podrážek, plavání na rukou. Tady jsme byli všichni spolu a pódium nebylo hranice. Když pominu složení kapel, je to hlavně Hanba, která má sílu spojovat. Nevidět Banána, ale jen slyšet, jak se mlátí mikrofonem do čela, bolí snad ještě víc, než když ho u toho člověk pozoruje. Jízda jako blázen, všechno ostatní by bylo jen vršení slov.Slyšet celou 007, jak společně řve „Milovat a nelitovat“, to mi dává sílu/smysl.