PLAYER FM

Články / Rozhovory

Rozhovory

Justin Lavash: Jak se dostat ze zapadákova

Justin Lavash: Jak se dostat ze zapadákova

|

Matka Irka, otec Američan, perské příjmení a britské občanství, přesto si můžeme Justina Lavashe směle přivlastnit tvrzením, že patří k našim nejlepším kytaristům. Zjednodušující nálepku „cizinec“ si nezaslouží, ostatně, jak sám trefně poznamenal, přispívá do zdejší daňové pokladny. Výrazná osobnost české hudební scény, mající na kontě spolupráce s Monikou Načevou, Dusilenkou, Michalem Horáčkem či Vladimírem Mertou, vydala vloni v dubnu žánrově pestrou novinku Changing of Tides. Řekli jsme si mnohé – jak se prokopat ven z maloměsta, i vypsat z frustrace.

Je zvláštní, že se pohybuješ na české scéně tak dlouho, ale k dohledání o tobě příliš informací není. Přesto – prý jsi dříve hrával na lodích a v kabaretech.
To ano. Jsem sice muzikant, ale taky jsem studoval.

Hudbu?
Ne, jazyky, němčinu a holandštinu. Dostaly mě ven z rodného města.

V jakém smyslu?
Jsem dítě osmdesátek, Margaret Thatcher byla premiérkou, kolem nás se zavíraly továrny jedna za druhou. Takže byly dva způsoby, jak se dostat ze zapadákova. Buď si najít práci, což bylo v té době nemožné, anebo studovat. Získal jsem stipendium na univerzitě v Liverpoolu, jsem vcelku nadaný lingvista, mluvím pěti jazyky. Že bych se stal hned muzikantem a vypadl z města díky koncertování bylo nemyslitelné, i přesto že jsem se narodil v Londýně a rodiče byli beatnici. Jenže chudí. Otec nás opustil, když mi bylo sedm, a máma mě vychovávala sama. Byla to Irka, Irové milují poezii a písně, dylanovky byly v mé rodině velmi důležité. A byla to máma, kdo mi koupil první kytaru. Táta mě přivedl k Hendrixovi a k americkým písničkářům, sám trochu hrál na kytaru. Přemýšlel jsem jednu dobu i nad jazzem, ale to bych se musel vrátit k počátkům a začít hrát zcela odlišně. A v jazzu navíc nejsou žádné peníze, jak překvapivé. Bylo mi dvacet sedm, řekl jsem si: Ne, a začal jsem hrát po kabaretech i na tzv. summer campech, kam jezdili dělníci na dovolenou a k zábavě hrály kapely. Každou noc jste hráli před patnácti stovkama lidí, velká zkušenost.

Promiň, ale nemohu se nezeptat – jak ses dostal do Čech?
Ta otázka by spíš měla být: Proč jsi stále ještě v Čechách?

A odpověď?
Někteří říkají, že pro britské umělce je snadnější se tady uchytit, nevím. V kabaretu jsem vydělával velmi dobře, asi tak třikrát víc než tady, ale neměl jsem žádný čas pro sebe, tak jsem se rozhodl přijet sem a dělat na svých věcech.


Proč Čechy, když jsi vystudoval němčinu a holandštinu?
Protože je to skvělá země.

Jenže to jsi nemohl tušit, než jsi sem přijel?
Poprvé to bylo v roce 1991 za kamarádem, který se sem odstěhoval, protože měl plné zuby Británie, stejně jako já.

Právě vydáváš novou desku s názvem Changing of Tides.
Byl jsem minulý rok vážně nemocný a některé z těch písní se vypořádávají právě s tím. Nemohl jsem jít ven, byl doma, musel se cpát stupidním jídlem, držet stupidní diety. Proto jsem hodně psal, vlastně se vypisoval z frustrace. Možná jsou to také změny v mém životě. Stárnu. Letos mi je čtyřicet sedm, to je velká změna. Mé tělo už nezvládá tolik stresu jako dřív, takže i tato frustrace je na albu zachycená. A to ani nemluvím o změnách ve světě, v mé zemi, v politice, dění v Česku, na Ukrajině, Charlie Hebdo… Probouzí to ve mně obavy, je třeba si zachovat chladnou hlavu, protože je velmi jednoduché zvrhnout dnešní situaci v nábožensko-rasovou válku. Jako v Britovi to ve mně silně rezonuje, neboť věci, které na Anglii nejvíce miluji, jsou hudba, lidé a multikulturalimus. Z něj pocházím. Vždyť ani jeden z mých rodičů není Brit, moje matka byla Irka, která přišla do Británie po válce, táta je Američan. O tom je i jedna píseň na desce. Je mi jedno, že je někdo křesťan, mám křesťanské kamarády. A je mi jedno, když je někdo muslim, i mezi nimi mám kamarády. Co mi ale vadí, je extremismus v jakékoliv podobě.

To zní jako politická výpověď.
Nemyslím, že je to politické album, i když některé písně tam asi takové budou. Zdá se, že mladí lidé tvého věku už ani nepokládají politiku za důležitou, nebo se mýlím?

Těžko paušalizovat, ale ano, osobně ji k životu nepotřebuji, i když ji sleduji.
S tím souhlasím. Vzniká tak ale jisté vakuum pro působení nejrůznějších sráčů. Takže ne, není to politické album, ale svět se mění a my se díváme velmi zblízka na možnost další války, to je realita. Není to apokalyptická deska, lidi se prostě mění. Navíc je rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky. Občas jsem zaskočen přístupem některých Pražáků, kteří jsou schopni vypustit z úst: Když nemají peníze, ať si najdou práci, je to jednoduché, a jestli se zavře továrna v Ostravě, to není můj problém. Jenže on je. Když půjde Ostrava do hajzlu, dopadne to i na zbytek republiky, lidi budou volit komunisty nebo fašisty. Jsem z venkova, studoval jsem sice v Liverpoolu, ale vyrůstal na severu Anglie. Když se zhroutila jedna věc, ovlivnilo to všechno. Podobné je to tady, ať už v Náměšti nad Oslavou nebo v Chebu, vidíte bordely a herny, hrajete v kulturáku, kde je hlavní atrakcí Michal David. Když se podíváte třeba na Ústí nad Labem, jak vypadají tamější kulturní večery, tam prostě nic není. Občas mám koncert, který zaplatí soukromník, protože chce, aby děti viděly něco jiného než Evu a Vaška.

Zdá se, že máš českou mentalitu přečtenou.
Mnoho cizinců, Britů a Američanů přijede do Česka s vidinou bohémství, pramenící z názvu Bohemia. Idea západní civilizace je, že Praha je intelektuálním centrem Čech, jenže jejich hrdinové jsou zde bráni zcela jinak. Kafka, o tom by většina lidí ani neřekla, že je Čech. Kundera se obrátil k Čechům zády. Zdá se mi, že Češi ani nemají rádi, když se někdo stane slavným. Smetana je tady za boha, ale průměrný Brit nebo Američan řekne, že nejslavnější český skladatel je Dvořák. Ale nemusíme jít tolik do minulosti. Nedávno jsem slyšel na BBC 6 DVA, což je obrovský úspěch, ale zde zdaleka tak slavní nejsou. Nebo Markéta Irglová, kterou jsem nedávno potkal ve studiu. Je to Oscarem oceněná umělkyně, v Británii by jí lízali podrážky, místo toho se česká média starají o Bartošovou. Nejsem Čech, ale moje čeština je natolik dobrá, abych rozpoznal jednotlivé odstíny, zajímají mě jednotlivé nuance. Když jsem dnes jel na Zličín z nahrávání s Radůzou, slyšel jsem Country Radio. Country je tady hodně oblíbené a Češi ho umí hrát velmi dobře, na světové úrovni, mohli by jet rovnou do Nashvillu…

A ostatně jezdí, vždyť se podívej na Druhou trávu.
Ale je tu i spousta dalších skvělých muzikantů, třeba Ema Brabcová. Mnoho talentů a mě velmi zajímá, jak se s nimi Češi popasují. Pro expaty v Česku je tou pravou výzvou vyjet za Prahu a taky si na tom často rozbijou hubu. Tam vidíte, jak lidi žijí. Hrával jsem často v kavárnách uprostřed ničeho, snažil se zpívat a udržet to, řekněme, v kultivované rovině. Ani omylem. Chtějí vidět, jak se do toho tvrdě opíráš, především ti starší chlápci. Chtějí syrovost. Proto podle mě milují Garáž a Tři sestry. Tyhle kapely umí výborně pracovat s frustrací z toho, že žijete v zapadákově, posiluje je to.


To máš pravdu, Kabát je toho nejlepším příkladem. Lidi mají pocit, že jim kapela rozumí.
Rozhodně. Landa a další. Mluví jejich jazykem.

Zpět k novince, nějak jsme ji zamluvili.
Ty písně jsou vlastně příběhy, strávil jsem na nich hodně času, chtěl jsem, aby album bylo narativní.

Jak dlouho ti zabrala práce?
Více než rok. Každá skladba mi trvala tak měsíc, mluvím jen o jejím napsání, pak to byly aranže, třeba ty pro cello Jonáše Krejčího. Projížděli jsme to tam a zpět, takže celková práce na jednom songu si vyžádala více než šest týdnů. Tudíž dlouho. Až pak jsme šli do studia.

Na desce je mnoho hostů, jak jsi je vybíral?
Hostů je dost, jsou to muzikanti, se kterými jsem pracoval a s nimiž se cítím dobře. David Landštof je fantastický bubeník, jeden z nejlepších u nás, jeho výkon a inteligence ve studiu byly výjimečné. Udělal mnohem více, než v co jsem doufal a chtěl. Beata Hlavenková je velmi lyrickou pianistkou, zároveň je v její hře něco silného, je skvělá v harmoniích, ale zároveň je až avantgardní, býval bych rád dal na desku ještě jednu společnou píseň. S Lenkou Dusilovou je vždy potěšením pracovat, má perfektní hlas. Pepa Štěpánek. Miluju jeho styl hraní a do budoucna bych s ním rád spolupracoval více, myslím, že kdybych sem tam odložil kytaru a více zpíval, otevřelo by mi to spoustu jiných dveří. Štěpán Janoušek patří k nejtalentovanějším mladým hráčům v této republice, poznal jsem ho přes CCTV Allstars a byl naprosto unesen. Mělo by se o něm více mluvit! Pak Jonáš z Wiener Kammerorchester, se kterým jsem se seznámil, když organizoval festival ve Slavonicích, kde žije. DJ Sepap, který je z jiné scény, než na které se pohybuju, ale mluvili jsme o myšlence propojit blues s elektronikou, zajímá mě idea vytržení typických bluesových forem z kontextu. Kdo dál…

Co Ian Kelosky a Guy Bennett?
Ian desku produkoval a také na ní hostuje, má úžasný hlas. Guy se do Prahy přestěhoval nedávno, je to fantastický muzikant, měl jsem štěstí a získal ho na poslední chvíli. Pak fenomenální basák Jerry Sallis, se kterým jsem hrával v Anglii. Americká rocková legenda Dan Reed, což je neuvěřitelné, protože je téměř pořád za hranicemi, k nezastižení. Hodně vystupuju sólo, tudíž dostat příležitost hrát s takovými muzikanty je skvělé. V dnešní době máš rozpočet, do kterého se musíš vejít, není jednoduché něco takového poskládat.

Někde zaznělo, že stále hraješ na kytaru, co ti koupila maminka. Je pro tebe nástrojové vybavení důležité? Někteří o kytarách melou hodiny, jiní to neřeší.
Ano. Ne pořád, ale je pro mě nejzásadnější. Co se vybavení týče, nejsem jako Pepa Štěpánek. Nemyslím to nijak zle, mám ho moc rád, ale on by byl rozhodně vybíravější.

Mluvil jsi o rozpočtu, ale tvá crowdfundingová kampaň měla úspěch…
To ano, bylo to těsné, ale zvládli jsme to. Je to příležitost zkusit udělat něco, co podle mého nevidíš a neuslyšíš dnes a denně. Těžko bych všechny ty lidi dostal na turné. Kdyby nebylo věcí jako Katalyzátor, asi by vůbec nebylo možné desky vydávat. Mladí celkem chodí na koncerty, ale desku si nekoupí, nemají k tomu důvod a možná ani přehrávač, na kterém by si mohli klasické CD pustit. Album je víceméně dost drahá vizitka.

Info

Justin Lavash vystoupí v rámci festivalu Colour Meeting 2016 22. 7. 2016, Colour Meeting, Polička
www.colourmeeting.cz
http://justinlavash.com
Vyšlo v časopise Full Moon #49
Foto © Tomáš Moudrý

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Rozhovory

xp recenze

Nickelback - Feed the Machine 70% Nickelback - Feed the Machine
Beth Ditto - Fake Sugar 70% Beth Ditto - Fake Sugar
Katy Perry - Witness 80% Katy Perry - Witness
SikTh - The Future in Whose Eyes? 80% SikTh - The Future in Whose Eyes?
SikTh - The Future In Whose Eyes 80% SikTh - The Future In Whose Eyes
Clipping. - Wriggle 60% Clipping. - Wriggle
Petr Nikl - Vosa 80% Petr Nikl - Vosa
Case/Lang/Veirs - case/lang/veirs 80% Case/Lang/Veirs - case/lang/veirs

Akce

ostravské dny (do 2/9)
fotoexpo (do 21/10)
rock for churchill (do 26/8)
wolf lost (bez záruky)
rock for people (do 6/7)
struny podzimu (do 9/11)