Počkej, a kým jsi chtěl být ty? (Gallon Drunk)

Smršť energie zahanbující hudebníky o generaci mladší dorazila spolu s Gallon Drunk z Londýna. Se zpěvákem a kytaristou Jamesem Johnstonem a bubeníkem Ianem Whitem jsme prohodili pár (sarkastických) vět v dodávce na parkovišti před pražským klubem 007. Nikde jinde nebylo místo ani klid.

Ian: Mám nás někam zavézt?

James: Jo, vezmi to kolem pražských památek. (smích)

Četla jsem, že Prahu vnímáš jako místo, kde se ti nejlíp hraje. Je to pravda?
James: Jestli jsem to řekl, tak to určitě pravda je. Víš co, my jsme tady v klubu 007 nahráli živý album a Patrik, který hraje dnes před námi s C, je náš tour manažer a řidič a dělá s námi už spoustu let. Nás k tomuhle místu váže citový pouto. Není to lež!

V rozhovoru pro Full Moon magazine jsi představil svoje oblíbený kapely, alba a tak. Chtěla bych ale vědět…
James: Ne, to nechceš!

... chtěla bych vědět, kdo byl váš hudební idol během dospívání, kým jste se chtěli stát?
James: Asi to zní bláznivě, ale jednu dobu jsem se chtěl stát kytaristou Jamese Browna. Vím, že je to čistá fantazie, ale poslouchal jsem jeho alba pořád dokola a říkal si: to je ta nejvíc cool práce na světě.

Ian: (smích)

James: Počkej, tak špatnej kytarista zase nejsem. Kým jsi chtěl být ty?

Ian: Bon Scott možná. A John Bonham, bubeník, ale ten pak umřel. Rozhodně to ale byl velkej hrdina.

James: Taky jazzoví muzikanti nebo Alan Vega a Martin Rev ze Suicide. Lidi, jejichž životy jsou jednoduše hudba. Bez ohledu na to, co se stalo s jejich kariérou, oni definovali to, co dělali, a to je úžasný.

Ian: Hodně starých jazzových muzikantů jenom pořád hrálo a takhle žili celý svůj život. Když o nich čteš nebo posloucháš jejich hudbu, cítíš v tom to podstatný, to je fantastický. Lidi jako John Coltrane, Miles Davis jsou obrovský zdroje inspirace pro nás pro všechny. A tím nemyslím jen hudební stránku.

Dovedu si představit, jak sebeodhalující je vnášet svoje osobní příběhy do textů a ještě o nich mluvit - není to pro vás už moc?
James: Jo, ale je to vědomý rozhodnutí. Nejde tak úplně o čistou pravdu, snažíš se dostat přes nějaký pocit a dát to dohromady s atmosférou hudby a v některých případech je jednodušší použít osobní zkušenost. Pořád to nechávám natolik otevřené, aby si lidi mohli dosadit, co se jim líbí. Z toho důvodu jsou i songy, co už hrát nechci. Neřeknu ti jaký, nebuďme tak nudný. (smích) Nicméně se to stává.

Když si vzpomenete na první koncert, jaký byly vaše pocity a změnily se nějak?
James: Nervozita, hlavně ohledně zpívání. Zároveň to bylo ale tak vzrušující... první koncert, to pro mě tolik znamenalo.

Ian: Tohle se ale nezměnilo, vždycky se snažíš dát to nejlepší ze sebe, takže trocha nervozity tam je pořád. Mně to pomáhá se koncentrovat.

S ohledem na to, jak dobře byla vaše poslední alba přijatá kritikou, neříkali jste si někdy, že si zasloužíte větší publikum?
James: Samozřejmě! Vážně si myslím, že naše poslední tři alba byly hodně dobrý, ale protože nejsme nová kapela, tak o nás bude míň a míň psáno a míň lidí o nás bude vědět. Je to smutný a frustrující, ale nic, co by nás zastavilo.

Ian: Hrajeme už dlouho, takže nedostáváme tolik publicity, jako kdybychom se objevili teď.

James: Někdy už je nudný číst recenze s popisy jako: podceňovaná britská kapela, hanebně ignorovaná…

Jak probíhalo natáčení u Clouds Hill? Analogově nebo digitálně?
James: Analogově, natáčíme na hrozně starý pásky. Mně se zdá, že to má lepší zvuk. Každá páska má asi patnáct minut a když ti někdo řekne: natáčíme, jde o příjemnou tenzi. Říkáš si, že páska může přijít nazmar, a vidíš, jak na tebe někdo ukazuje: už máš jen minutu, tak to nesmíš podělat. Připadá ti to speciální, jako když zachytíš okamžik.

Ian: Snažíme se o minimum úprav, necháváme záznam přesně, jak se povedl nahrát. Zvuk na pásce je hřejivější, alespoň to všichni říkají.

James: Vezmi si třeba starý nahrávky, co dělal Howlin' Wolf, vokály jsou šílený, děsně nahlas nahraný, ale zvuk fantastickej, tohle digitálně nedostaneš.

Ian: Digitálně by to bylo hrozný. Na druhou stranu, analog je dražší.

James: Naštěstí to neplatíme. (smích)

Nahráváte zvlášť nebo živě?
James: Poslední album bylo z velký části živě, ale tohle (The Soul of the Hour, pozn. aut.) jsme nahrávali zvlášť, ve výsledku to zní jako živá nahrávka, ale nikde se nerozpíjí. Chtěli jsme si víc pohrát se zvukem, nechat to znít trochu psychedeličtěji, tentokrát jsme měli dost času experimentovat.

Poslední dva roky máte nového basáka Lea, jak byste řekli, že přispěl k tvorbě?
James: Jak osobností, tak hudebně, stejně tak jako přispěl náš producent. Leo má úžasný entuziasmus, výborně hraje…

Ian: Jsme skvělí přátelé, seběhlo se to rychle a je důležitý mít s lidma, se kterýma děláš muziku, úzký vztahy, nějakou vazbu. Leo má nakažlivej entuziasmus a tvorbu to nabudilo.

Poslední album obsahuje baladu, pořádně rockovej song i melancholickou, zčásti instrumentální skladbu, a přesto to dohromady funguje výborně.
James: Hodně tomu pomohla produkce.

Ian: Nahráli jsme songy, který se nakonec nepoužily, protože měly odlišnou atmosféru.

James: A jeden stál za hovno. Ten dostaneš zadarmo, když si naše album koupíš na iTunes. (smích)

Není únavný jet tour, každej den pořád dokola…?
Ian: Samozřejmě, že je to vyčerpávající, nemáme žádný roadie, takže všechno to vykládání a nakládání je na nás. Jsme každej den pět nebo šest hodin na cestě, ale za tu hodinu večer to stojí.

James: Navíc to utužuje vztahy.

Ian: O tom je kapela, společný zážitky, zkušenosti. Proto považujeme Patrika, tour manažera, za součást kapely.

James: A přes den, tady v dodávce, je totální ticho, buď spíme, nebo si čteme. Nikdy, nikdy neposloucháme cestou hudbu!