Zrní, návrat ke kořenům

Všechno to začalo dne, když čtyři Honzové potkali jednoho Ondru. Sbalili si svá fidlátka a jako studenti jezdili o víkendech Praha - Kladno vydělávat si hraním do klobouku. Ruce jsou zmrzlé, klobouk prázdný. Kluky to ale baví, slíbili si věrnost na život a na smrt a taky to, že budou nejslavnější kapela všech dob. Pomyslíte si: zazvonil zvonec a pohádky o čtyřech Jenech a jednom Ondrovi je konec. Ale kdepak. Kapela ovlivněná postindustriálním Kladnem, kde se něha snoubí s brutálem, rozsévá své písně už pěkně dlouho.

Při našem posledním rozhovoru Honza Unger podotkl, že nejlepší to bude, až se se s kapelou vrátí na začátek. Ten čas právě nastal. Návratem ke kořenům slaví patnáct let. Venku je tma, ruce jsou zmrzlé jak před patnácti lety a kapelu to baví taky stejně. Bez jakéhokoliv nazvučení, jen syrové tóny hudebních nástrojů a zpěvu...

Většinou sál i poschodí zejí prázdnotou. Ale dnes? Před klubem plno, na baru plno i před pódiem plno. Řekli byste: Lidí jako máku. Lidí jako zrní! Přicházím plná očekávání. První setkání na Colours of Ostrava zapůsobilo, to druhé na Letní filmové škole už méně. Tehdy jsem ještě nechápala Ungerovy gesta a pohyby, ve spojení s celou kapelou příliš teatrální. Ale to je pryč. Po zlínském koncertě je jasné, že vytváření vlastních světů je skutečné, že válka mezi melancholií a radostnou energií uhelných tónů je pro každého z nás jiná, že hudba může prostupovat skrze vnitro a působit mravenčení v zádech.

Tenhle koncert má všechno, co je třeba. Hudba se sype v houpavé náladě a nezastaví se, abyste vydechli, celé to je jeden velký nádech a hlavně oddech od všeho, co necháte v šatně klubu. Kombinace houslí, kytary, bicích a zpěvu působí organicky, přirozeně, celistvě. Hravá instrumentální zručnost, silné texty a osobitá nálada písní, která vytváří svůj vlastní vesmír, to je to, co má Zrní ode všeho „plevelu“ na domácí scéně navíc. Skladby balancují na hranici něhy, elektroniky a folku, pohlcují. Společně jsme jen Dva, skládáme písmenka do vět, skládáme papírový květ, spolu stárneme už dvacet osm let, dáváme pozor na les, ať nás nespolkne hýkal, sníme, že se vynoří nový svět a pak přijdou deště a nám nezbývá nic jiného, než abychom se vrátili, vrátili o krok zpět. A potom prásk, prásk, prásk, země se začne pod nohama třást… housle ztichnou, v sále se rozsvítí a jsme zpátky v realitě. Magický vesmír se rozpadá, konec světa nastává. Všechny „slepice“ s kabelkami ožívají a jdou si sezobat Zrní dříve, než se rozsype po klubu.