Články / Reporty

Když se zastaví čas s Bohren & Der Club of Gore

Když se zastaví čas s Bohren & Der Club of Gore

Jarda Petřík | Články / Reporty | 19.03.2013

Prý že zase jedna z kapel hrajících u nás, která je deset let za zenitem, stěžoval si kdosi na internetech před premiérovým vystoupením Bohren & Der Club of Gore v Česku. Pokud ten někdo (což se nakonec ukázalo jako pravda) usuzoval pouze z nahrávek, které německé darkjazzové legendy vydaly v uplynulých deseti letech po opusu Black Earth (jakkoliv osobně nesouhlasím ani s tímto tvrzením), aniž by ve stejném období zažil „Bohreny“ na pódiu, dere se člověku na mysl cosi o vlčí mlze a špičce vlastního nosu. Vzhledem k tomu, že jsem čtveřici zažil v roce 2011 na německém Denovali Swingfestu (kde mimochodem odehráli neméně strhující koncert i Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, kteří se k nám – také premiérově – chystají na začátku května; to jen až si zase někde přečtete o zenitech...), žádnými podobně lichými obavami jsem rozhodně netrpěl a jen doufal, že se zmíněná fáma neroznese v širší známost. Díky bohu, neroznesla. Připravené židle byly obsazeny do jedné, stejně jako balkón, postávalo se i po stranách.

Ještě před Bohreny zahrála dvojice Arms And Sleepers. Stylově sice úplně jiný vesmír, jenže vybírejte k pohřebnímu jazzu patřičně patřičnou (žádnou?) předkapelu... Dva pánové za svými jablky kroutili těly a hlavami více než pomyslnými čudlíky na laptopech, ale budiž – pro nenechavé oči byla připravena projekce. A pro uši zněl samotný hudební výstup (pro mě, přiznávám, až překvapivě) dobře. Max Lewis a Mirza Ramic jsou takovými popovějšími a líbivějšími Boards of Canada – poslechové IDM se silným ambientním vyzněním je prodchnuté místy až nadnášejícími atmosférickými plochami a jindy zase downtempo/triphopovou melancholií. Na deskách převážně kratší skladby občas přetransformovali do košatějších verzí, ale v žádném případě nešlo o umělé natahování. Arms And Sleepers mají melodických nápadů dostatek, a i když jsem se po celou dobu nemohl ubránit pocitu, že předpřipraveno mají více, než by bylo nutné, k vystoupení jako takovému mě výraznější negativní připomínka nenapadá.

Což platí v bleděmodrém (nebo spíš v temně černém) i o následujících Bohren & Der Club of Gore. Obava z pokračování projekce se naštěstí nenaplnila, po krátké přestávce sál stylově upadl do tmy a kouře a na pódium zvolna nakráčeli Thorsten Benning, Robin Rodenberg, Morten Gass a Christoph Clöser. Nad hlavami se jim rozsvítily čtyři bodové lampičky s náležitě tlumeným světlem a představení mohlo začít. Hudba tichá tak, že pokud sál zrovna neovládal Clöserův opojný saxofon (příště jen houšť, prosím!), nejhlasitějším zvukem bylo cvakání závěrek fotoaparátů. Vzhledem k minimu pohybu všech čtyř pohřebních jazzmanů by stálo za zvážení nechat fotografy vyřádit se pár minut před prvním odehraným tónem – mám za to, že výsledné obrázky by vypadaly úplně stejně...

Bystřejší z vás si určitě všimli slůvka „představení“, které nebylo použito náhodou. Koncerty Bohrenů jsou totiž skutečně takovou divadelní (patřičně minimalistickou) hrou o jednom dějství: potemnělé pódium; efektní a efektivní vizuální scenérie, která je nad všechny projekce světa; čtyři herci pomalu splétající snová sonická vlákna ze svých instrumentů v jeden komorní, meditativní celek, kde má ticho stejnou váhu a důležitost jako zvuk; vše po německu přesně načasované a dávkované tak, jak je potřeba. Saxofon střídající se s kytarou nebo dokonce bezeslovným vokálem a k tomu omnipresentní „noir trio“ zabijácky pomalých bicích, baskytary a pohádkového rhodes piana. Snad každá kompozice atakovala desetiminutovou hranici, ale Bohren & Der Club of Gore moc dobře vědí, že čas je buržoazní přežitek. Ostatně jak dlouho ve skutečnosti trvala ona hodina, už se nikdy nikdo z přítomných nedozví. V souvislosti s časem a v kontextu jejich tvorby (neřkuli během koncertů) totiž nabývá slůvko „relativní“ zcela nových rozměrů.

„Jak se ti to líbilo?“ zaslechl jsem později ve foyer klasickou otázku. Nedalo mi to a počkal jsem i na odpověď. „Dobrý, ale chvílema takový monotónní.“ Monotónní? Pro nezasvěcené a netrpělivé možná. Nudné či prázdné snad proboha ne. A jestli někdo ten večer zcela mylně čekal na drop, dostalo se mu zaslouženého prozření, že v téhle darkjazzové jednoaktovce se to s ním má stejně, jako s nikdy neviděnou hlavní postavou v Čekání na Godota...

Info

Bohren & Der Club of Gore (de) + Arms and Sleepers (usa)
15. 3. 2013, Palác Akropolis, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Bezpečný ostrov nad vodou (Hradby Jednoty)

Jiří Přivřel 18.09.2024

Vodu ohřeju na plynu a na nádvoří hučí agregát. Vašek Adam z Jednoty je zcela nad věcí a ujišťuje mě, že dnešní program to utáhne...

Siluety v propasti (Macocha & Co.)

Marek Hadrbolec 16.09.2024

Svítí tu bílý nápis Macocha, do uší se dere agresivní zvuk kytar a zpoza bubnů zběsile tepe srdce rokle.

Priestor vypĺňa prázdno (Festival Priestor 2024)

Mimi Filova 12.09.2024

Samotná cesta na miesto činu, iba na skok z autobusovej stanice, ktorá je súčasťou skanzenu rozpadávajúcich sa slovenských staníc, predpovedá festival...

(v)lomený zen (Lofofora Lom)

Jiří Přivřel 12.09.2024

Vodomil, GbClifford, ježunka, Gnäw, kuňka, Šimanský & Niesner... sobota u vody.

Drásající vzpomínka na Senyawu (Senyawa-X)

Václav Valtr 10.09.2024

Očekávání bylo poněkud zkaleno, když přišlo oznámení, že vokalista Rully Shabara nedostal vízum a Senyawa bude vystupovat jen v poloviční sestavě. Ta měla eso v rukávu.

Epická slavnost na Bojišti (Battlefield Rituals)

Václav Valtr 09.09.2024

Heilung moc dobře vědí, co dělají, a tak pokud se cynickému divákovi občas honilo hlavou, že jde o show hlavně na efekt, záhy na to zapomněl, protože jen seděl a…

Čtyři dekády neslábnoucího chaosu (Mayhem)

Dantez 08.09.2024

Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem.

Kdo je vůdcem karavany (Tinariwen)

Akana 08.09.2024

V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.

Experimenty v času a prostoru (Moody Moon Noize 2024)

Filip Peloušek 04.09.2024

Není tajemstvím, že na Moody Moon Noize hrají prostory stejně významnou roli jako to, co se v nich odehrává. „Kdybych neměl fotky, nevěřil bych, že se to stalo.“ My taky.

S detskou radosťou (PJ Harvey)

Michal Berec 25.08.2024

Vystupujúc na zastávke Zitadelle berlínskeho U-Bahnu si všímam chlapíka, ktorý otvára fľašu piva o automat na lístky.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace