HIIIITLER, válka tragická i pitoreskní (dle Einsturzende Neubauten)

Zastupitelé belgického města Diksmuide zasluhují obdiv za to, že v rámci oslav stého výročí první světové války oslovili německé industriální veterány Einsturzende Neubauten, kteří k této významné historické události připravili neotřelou hudební performanci. Přiznám se, že si ani neumím představit, že by se něco takového podařilo prosadit jakémukoliv českému městu. Nicméně výsledek je ohromující, pozadí nové nahrávky bere dech. Album Lament je studiovým záznamem představení, které mělo premiéru právě v Diksmuide a se kterým přijeli Neubauten před pár týdny i do Prahy. Kapelník Blixa Bargeld pojal zakázku naprosto seriozně a pustil se do průzkumu archivu Humboldtovy Univerzity v Berlíně. Výsledkem mravenčí práce najatých výzkumníků je několik unikátních nálezů. Asi nejzajímavějším je objev rozsáhlé sbírky archaických nahrávek, na kterých jsou zaznamenány hlasy válečných zajatců z nejrůznějších koutů Evropy. Tyto nahrávky pořizovali němečtí vědci zabývající se zkoumáním jazyků a dialektů.

Každá nota 77 minutové kompozice má svoje místo, svůj důvod. Atmosféra alba je velmi tísnivá, ačkoliv Neubauten neztrácejí smysl pro humor a pitoresknost. Album je mimořádně pestrou hudební koláží, ve které se střetává industriál s ambientem, jazz s kabaretem. Kapela oprášila sborový zpěv označovaný jako motet, přezpívala folkovou coververzi, aniž by slevila ze svých hudebních standardů, rukopis geniálních diletantů je snadno identifikovatelný. Válka proběhne v chronologickém sledu, ve skladbě Der 1.Weltkrieg dokonce matematicky přesném. Bez vysvětlení k jednotlivým skladbám ztrácí album smysl a pro běžného hudebního fanouška bude jen velmi těžko uchopitelné. Naproti tomu poučeného posluchače čeká dobrodružná výprava do Blixovy imaginace, do atmosféry nesmyslného konfliktu, jeho děsivých i směšných stránek. Ale pojďme na to popořádku:

Úvodní Kriegschmaschinerie je návratem do brutálně industriální minulosti kapely, kdy hrají chrastící řetězy, vrzající plechové pláty a Bargeld s kamenných výrazem ve tváři namísto zpěvu zvedá cedule s textem. Tohle na albu neuvidíte, text je uvedený v bookletu s přesnými časy, kdy se cedule objeví ve zpěvákových rukou. Sestup rovnou do pekla se sborovým „Hurrrááá“. Následuje kompilace textů národních hymen zúčastněných států na jednu melodii, zakončená pitvorně zpívanými satirickými verši, za které byl jejich autor Heinrich Hoffmann dokonce uvězněn. Poté je posluchač konfrontován s „přátelskými“ telegramy, které si v předvečer války posílali bratranci – německý císař Vilém a ruský car Nikolaj. Skladba The Willy – Nicky Telegrams má nakažlivě taneční rytmus a hlasy obou monarchů jsou modifikovány vokodérem, který hojně využívají skladatelé diskotékových hitů. Mimochodem jedná se o první duet ve více než třicetileté historii kapely – Bargeld konverzuje s basistou Alexanderem Hackem. Tuhle skladbu už z hlavy nedostanete. In De Loopgraaf je strašidelná píseň, obsahující text málo zapomenutého vlámského dadaisty Paula van der Broecka, který je spojený s městem Diksmuide – v zákopech se nedá tančit. Hudební nástroj – harfa s ostnatým drátem.

Nejobdivuhodnějším momentem alba je kompozice Der 1. Weltkrieg, kterou Neubauten prezentují matematicky přesným bušením do trubek. Každý úder znamená jeden den války, každá účastnická země má svoji trubku, Blixa recituje jména států v pořadí a čase, kdy se zapojují do války, vedle toho recituje ženský hlas jména bojišť. Válka ve třinácti minutách, hypnotický rytmus, mimořádně silný zážitek. On Patrol In No Mans Land – švihácká coververze The Harlem Hellfighters – černošská jednotka americké armády, sloužící pod francouzským vedením, vyhlášení válečníci a zároveň jazzoví hudebníci. Další objev Bargeldova výzkumu v archivech. V následující Achterland vlámský dadaista van der Broeck veršuje o odvšivování – vši, stejně jako válka se živí krví – a kapela do toho syčí s kompresorem. Klíčovou skladbou performance/alba je monumentální Lament, rozdělený na tři části. První část je motet – tedy jakýsi chrámový chorál, který vyznívá opravdu děsivě, živě to je skutečný zážitek, kdy každý člen kapely nahrává táhlý zvuk do mikrofonu, který se opakuje a mnohonásobně vrství. Ve druhé části přichází brutální zlom. Kapela opakuje údery všech nástrojů s dominantní baskytarou ve formě letopočtu 1-9-1-4 a 1-9-1-8. Strašidelná je třetí část Pater Peccavi, ve které slyšíme hlasy válečných zajatců, recitujících bibli v nejrůznějších jazycích, nahrávka stářím praská a chrastí, hlasy jsou utopené ve smyčcovém orchestru, setkání duchů nad bojištěm, které vypadá jako měsíční krajina, jen ostnaté dráty, zákopy, zátarasy, plyn, smrt. Podobnou atmosféru má How Did I Die, která hudebně jako by vypadla z alba Silent is Sexy. Duch německého vojáka bloudí po zdevastované krajině a přemítá nad tím, jakými způsoby zemřel. Famózní gradace a finální vyvrcholení zaručeno. Logickým následovníkem je skladba Řekni kde ty kytky jsou – v německé verzi Marlene Diettrich recitovaná Blixou, který v bilém boa vypadá jako padlý anděl (živě je to přirozeně lepší než na fotografii v bookletu).

Posluchače čeká tvrdé probuzení v podobě kabaretní Der Beginn Des Weltkrieges 1914, kde Bargeld vypráví příběh zvířat na dvorku, pozorujících mašírující vojáky, a imituje jejich zvířecí zvuky do německého textu – tato část alba je obzvláště obskurní a směšná, zakončená zajíkavým holubím vrkáním HIIIITLER. Závěrečná jazzová skladba z repertoáru Harlem Hellfighters dokumentuje návrat vojáků domů, v tomto případě černých Američanů do rasistické vlasti.

Lament může být pro někoho neskutečně nudný, pro jiného nesmírně vzrušující. V každém případě je výsledkem usilovné a detailní práce, ukazuje válku v celé své nesmyslnosti a hrůze, která může být ve své absurditě až směšná. Tleskám v úžasu odvaze diksmuidských radních i kapele za nevídaný přístup k historii a jejímu hudebnímu ztvárnění.