Hudba je přesně tak dobrá, jak je nahá - Luno

Luno se chystají podpořit vydání nového EP Lifecycles regulérním turné, ještě předtím se ale rozhodli vystřihnout si dva netradiční akustické koncerty. Po oficiální generálce v Plzni se přesunuli do slušně zaplněné Akropole, aby i tu zahráli unplugged. Luno na novém EP zní jako klasická indiepopová kytarovka, což je zároveň výtka i pochvala. Zvuk je výborný, písničky šlapou a nechybí ani chytlavé refrény, při náhodném poslechu ale hrozí, že vám hudba steče po ušních bubíncích jako zbytek současných uniformovaných kytarovek, aniž by zaryly své ostré riffy natrvalo. I proto akustický koncert vzbuzoval očekávání, jak si kapela poradí s komornější elektrifikací, akustickými nástroji a sedícím publikem. Ale od začátku.

Předskokani Calm Season měli před Luno papírovou výhodu v tom, že jsou na akustické hraní zvyklí. Přes poměrně nízký věk obou hudebníků se jedná o matadory tuzemské nezávislé scény, kteří prošli řadou projektů. A v Akropoli se Terezie Kovalová i Adam Vopička sešli v dobré formě a rozmaru. Jejich set byl přiměřeně dlouhý pozici předskokana, ale i tak stihli publikum dobře naladit na hlavní chod směsí folk-rockového písničkářství v akustickém hávu s často melodickým dvojhlasem a zvukově neotřelou kombinací výborné hry na violoncello s klasickým „tříakordovým“ kytarovým soundem. Calm Season navíc slušela jak angličtina, tak i jeden česky zpívaný song z chystaného alba.

A pohoda na pódiu se přenesla i do hlavní show. Přestože Luno hráli akusticky podruhé, jakákoliv nesehranost nebo nezvyklost setu nebyla znát nebo byla s přehledem potlačena přirozeností kapely. A to i v případě, že frontmance Emě Brabcové v jednom případě nejspíše v důsledku emocionálního vypětí selhal hlas. Na pódiu jí v tu chvíli doprovázela osekaná sestava hudebníků, řemen ale nespadl, protože frontmanku pohotově zastoupil kytarista Martyn Starý a pozdější omluvy rozhodně nebyly třeba. Koncert byl ostatně příznačný neustálým střídáním a mixováním hudebníků, Emu Brabcovou občas doprovázelo pouze piano, jindy dvě kytary a na konci koncertu kromě kapely i v podstatě komorní symfonický orchestr včetně zajímavé hostovačky uznávaného producenta a hudebníka Borise Carloffa na theremin. Kromě nich se v dobrém světle představil pianista Franko Dudinka a na krátkou hostovačku přišel i kytarista Tuzex (Super Tuzex Bros., Sunshine) nebo „předskokanka“ Terezie Kovalová.

Luno sice hráli svůj druhý akustický koncert (a nejspíš na dlouhý čas i poslední), ale vzhledem ke zkušenostem kapely i hostů to nebylo znát. Pokud by u hudby měla platit nějaká obecná generalizace (jakože nikdy nebude), tak hudba je přesně tak dobrá, jak dobře zní v akustické, na dřeň osekané formě. Je sice jasné, že vzhledem k hudebnímu vývoji by tímto sítem neprošla řada dnešních trendy kapel a interpretů specifických žánrů, ale Luno určitě ano. Protože za předpokladu, že hudba Luno zní jako kvalitní indie kytarovka s popovým přesahem (nebo jako kvalitní popová kytarovka s rockovým přesahem), která je místy možná lehce zaměnitelná se světovým žánrovým proudem, ve své akustické formě chytí a nepustí. Pokud je tedy koncert v Akropoli na dlouhou dobu posledním akustickým slovem Luno, je to škoda.