Bučení, 1.-2.8.2025, Lubná

Vždyť jsme všichni stejní lidi.

Obecní úřad stojí. I hospoda Huntovna, kde stále točí Poličku z nedalekého pivovaru. Na zahrádce dva stoly. U jednoho osiřelý štamgast mého věku, u druhého větší hlouček snad o generaci mladších, ne všichni si posedají. Je lepší bydlet na sídláku v Krči nebo v Ládví? Odpověď na otázku hozenou do pléna nevím, zrovna tak jako místňák. „Nestůjte, si přisedněte ke mně. Vždyť jsme všichni stejní lidi,“ korunuje výzvu pádným argumentem. „Vstávám o půl třetí. Krmím dobytek. Hovězí. Tady, tam a tam. Deset kravínů takhle musím nakrmit.“ Jeho monolog se postupně proměňuje ve zvídavý rozhovor. Rázem u jeho stolu není kam sednout.

Kravín je na svém místě, zrovna tak kurník i kulturák Archa. Nic se za ten rok nezměnilo. Jen na poli letos místo máku vyseli pšenici. Na Bučení domácí haagský kolektiv Slagroom vyšlehá noční oblohu a lepší hudební doprovod než ambient od Amita Dagima si ke čtení v hvězdné mapě neumím představit. Druhý den je situace docela jiná, dle očekávání se na večer spustí intenzivní déšť, který nepolevuje celou noc. Polevit nám nedávají ani zástupci slovenské hudební scény, bez nichž si dnes žádný festival už nejde představit. SELENoLAr a rapová crew Brokeway. Mladická energie bratislavské pětice strhne a nakopne přes obvykle kritickou půlnoc.

Ve tři ráno si vzpomenu na krmiče skotu. Kdyby zrovna pár vytrvalým nevyhrával Krabs, ozývalo by se tichou nocí bučení. Všichni jsme stejní lidi, má recht. Jen v tu chvíli jsem rád, že jsem přespolní. Že mě ještě čeká pár hodin spánku, než se vypravím na autobus do České Třebové, dál vlakem do Olomouce. Jiní jedou opačným směrem do Prahy, snad Krče nebo Ládví, někdo do Liberce. Ti, kteří míří do Berlína, Haagu nebo Londýna, si nejspíše pobyt ještě chvíli prodlouží. Z domácké pohostinnosti Lubné, kde se zastavil čas, se nikomu spěchat nechce.