


Zandome od antikultúry k identite a späť
Trnavský rapper Zandome o důležitosti nastavování vlastních hranic, sebehodnotě, drzosti a nečekaných spolupracích na albu Identita.



Trnavský rapper Zandome o důležitosti nastavování vlastních hranic, sebehodnotě, drzosti a nečekaných spolupracích na albu Identita.


„V určitý moment mi ale došlo, že lidé potřebují zejména radost. Nemyslím, že by někdy existovala doba, v níž by ji lidé nepotřebovali nebo ji neocenili, ale právě nyní je jí možná obzvlášť třeba," říká Joshua Idehen, který své album I Know You’re Hurting, Everyone Is Hurting, Everyone Is Trying, You Have Got to Try představí na letošních Colours of Ostrava.


Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.



Štýlom sa Kvety prikláňajú skôr k scéne slovenských rapujúcich punkáčov, čím sa znateľne odlišujú od optimistickej povahy repertoáru s Val. Spev prirodzene preberá sama Laura Jašková a prostredníctvom neho sa zobrazuje v doposiaľ nepoznanej, silno introspektívnej polohe.



„Každý o mé starší hudbě říká, že je moc agresivní, hlasitá a přímočará,“ říká Denzel Curry magazínu The Talks, když popisuje svůj aktualizovaný přístup k rapu. Agresivní dikce rodáka z jižní Floridy definovala, jeho hlasitý projev a rapidní kadence ho dlouho charakterizovaly.



O nečekaném průniku světů skupin Dukla a Berlin Manson. Gaanz, prostě se kompletně vypařit.



Hnacím motorem Antunes je neutišitelná vášeň. Silence se neustále přelévá, mění tlak i měřítko a ponechává posluchače v prostoru, kde se věci stabilizují jen na okamžik, než se znovu vydají jiným směrem.



Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...



V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.



S Terezou jsme si povídaly nejen o její debutové desce Místa/Krajiny, ale i o tom proč se jedná o dílo tak osobní, proč mělo vzniknout a jak je důležitá její spolupráce s producentem Martinem Evženem Kyšperským. Tématem bylo i putování po krajinách vlastní duše, odchod z divadelního prostředí a hledání nových perspektiv.



„Žádný jiný festival tolik nerozžije celé město, jako právě Regiony. Na každém kroku se něco děje, v programu si vybere opravdu každý a je to prostě osmidenní divadelní párty po celém Hradci.“



S muzikanty Hugem Weisnerem a Jakubem Maťkem z Gufrau si povídáme o jejich průlomovém albu Boyband a hitu Navždycky blázen, který jim přinesl čtyři miliony poslechů a výhru Ceny Anděl.



Od noiserockových začátků až po soundtracky k videohrám a spolupráce s výraznými jmény alternativní scény – Health patří mezi nejvlivnější kapely současného industriálního zvuku.



Je to už čtrnáct let, co dal Pitchfork své props tracku Sulk, právě tahle skladba ale dodnes krásně demonstruje, v čem spočívá síla TR/ST.



Olomouc se na léto promění v Budapešť. Osm galerií otevře společný program.


Scházíme se v prostorném bytě v pražských Dejvicích u Doroty doma, nejsem tu poprvé, společně tvoříme hudební dvojici PoloMy. Z trouby začíná vonět pečené kuře, synův oběd a snad i trochu pro návštěvu. Čerstvě vyprané prádlo je třeba před rozhovorem pověsit, uvařit kávu, pohladit psa a začít s rozhovorem v kuchyni.


Staples je známý tím, že každé jeho album zní jinak. Pro svoji první „nezávislou“ desku zvolil fúzi rocku a rapu, což dělá zvuk přístupnější i pro publikum mimo hiphopovou scénu.



Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.



Rozhovor níže berte jako pozvánku na ostravskou přehlídku Crossroads i možnost naplánovat si festival v únoru, tedy v Lublani.



Miro Tóth je doma zejména na experimentální scéně, jeho žánrový rozptyl osciluje od ambientu, divokého free jazzu nebo industriálu až k opeře, kvůli které jsme se vlastně jednu květnovou neděli potkali. Na vyzvání festivalu NODO | Dny nové opery Ostrava připravil postapokalyptickou operu Bílá smrt.


Trelldom začínali jako ryze blackmetalový projekt, posledními dvěma alby se ale od klasické podoby žánru výrazně odchýlili. Volná jazzová jízda je pryč, nový materiál utíká mezi prsty a zároveň týrá neustálým tlakem.


A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.



Procházím ulicemi, které tě tolik inspirovaly, a ani se o nich nesnažím psát. Lépe než ty o Benátkách to nikdo nesvedl, všechny pokusy působí předem marně.



Střídmé, ale dostatečné množství stánků s občerstvením obsluhují místní, na koncertech se potkávají tváře známé z domácích klubů, před stagemi panuje ruch a pohoda, kdo si potřebuje odpočinout, za pár minut je u řeky.



Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.



Zakládající člen festivalového týmu v rozhovoru prozrazuje, které koncerty ho v posledních letech nadchly, proč dnes raději kupuje desky než obchází bary, kde hledá klid od každodenního ruchu a jaká hudba mu právě teď vyhovuje.



Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.



Oba texty výrazně pracují s tělesností. Lidské křeslo je o řemeslníkovi, který vytvoří křeslo, v němž se může schovat a být lidem opravdu blízko. Hmyz vypráví příběh posedlosti, který vyústí až ve vraždu a zoufalou snahu uchovat podobu svého mrtvého objektu touhy.