Through the holes in your tee, I can see love, říká Karina Golisová prostřednictvím titulu své nedávno skončené výstavy v Londýně, a taky souvisejícího zinu, vydaného zároveň. Procházím stránky, otvírám obýváky i ložnice, známé tváře, smutek, radost, rodina, půjčená trička i okopané boty. Nejsem tu doma, ale mohl bych být.
Další edice Full Moon Stage je za námi, připadá mi, že každý rok to tam utíká rychleji a rychleji. Jasně, čtyři dny jsou čtyři dny, ale prostě... těžko si pomoci. Zase nové místo, zase nejlepší, i když tentokrát mi tedy některé shows docela rozhodily. Nový set-up Use Knife zdaleka nefunguje tak dobře, jak ten původní, Čávo je samozřejmě král, ale potřeboval by DJe a ne pouštěče a Susobrino tedy zatraceně taky umí lépe. Málem jsem u jeho setu řekl, že končím s latinou v Česku, respektive se to stalo, ale neudělám to. Těch praporů je už tak zoufale málo, nebudeme je stahovat dobrovolně.
Colours jsou zvláštním organismem, nemám potřebu hodnotit jakým, ale je zajímavé nakolik odlišné to tam je od jiných festivalů. Do areálu se vydávám ojediněle, sešlým kohoutům Barâtovi a Dohertymu to stále maká, bezpečí domácího krbu nakonec vždycky vyhrálo. Na velké akce je třeba energie a letos mi prostě chybí. Překvapivě jasně ale bylo cítit, že nálada v tom rozsáhlém úlu panuje dobrá, jiná, než bych třeba čekal, ale fajn. Navíc je třeba (některým) stánkům přidat k dobru, že si zapomněli přibalit rádio nebo alespoň reprák, což je rozhodně dobrý krok. Do příště doporučujeme všem. White noise mi leží vzadu v hlavě ještě teď, možná proto se mi včera úplně nesmyslně zdálo, že jsem tam zpátky a zapomněl jsem dvěma známým předat lístky na Mobyho den. Co má tohle znamenat? Raději nepátrat.
„Těžko se mi fotografují lidé, které neznám,“ říká Karina, vlastně tomu rozumím. Začínala tím, že fotila kámošky na ulici a do určité míry v tom pořád pokračuje. Bezpečí a odolnost si pěstuje každý, jak umí: někdo v náručí spřízněné komunity, jiný v anonymitě davu, v rozpuku úlu. Skrz roztrhaná trička pozorujeme okolí, kontrolujeme průhledy, nacházíme obrazy. Byly tam už předtím, opakují se nebo jsou úplně nové? Asi na tom nezáleží, důležité je, že jsou vidět alespoň nyní. Aneb jak říkají Helado Tropical: „Dame un momento en mi soledad, háblame llévame acá.“
Všichni to znáte, Radio 1, osm večer. Tentokrát samé novinky: Alewya, Lakecia Benjamin, Darryl Jenifer, J, Zunz, Adrian Younge, Meowlau a další. Panika nebo black bananas? Oboje.
Tranz Karla Brauna, Karina Golisova, 2022, colour film photograph, fine art print on Baryta paper, 138 x 110 cm, edition of 3+2AP
Spolu s Ivou Hejlíčkovou stojí za filmovou dramaturgií a přesto, že fandí Slavii Praha a taky slam poetry, je to dobrý člověk. A muž, který nerad setrvačnost – a tak Letní filmová škola kromě filmového nabídne i rozkročenější hudební program. Konibar je mrtev, ať žije Mír!
Od hluku přes filmy až po nekonečné pedalboardy. Makeshift Art Bar vyprávějí o inspiracích, tvorbě a tom, co obnáší život v kapele.
Nejlepší festivalové zážitky nevznikají jen pod pódiem. Redakce Full Moonu a kamarádi vybírají koncerty, objevy, performance i momenty, které si odvážejí domů.
„Člověku asi stejně nakonec nezbývá než žít co nejopravdověji svůj život v tomto světě,“ říká písničkář Jan Běťák. V rozhovoru mluví o pozornosti, psaní i hledání klidu v uspěchané době.
Letošní program propojí barokní inspiraci se současnými tématy - rozhovor.
Jak zní hudební mapa Babau? Italské duo vybralo skladby, které pomáhají pochopit jejich originální vesmír.