Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.

Novinky doplnily staré kousky, které hladce vklouzly do charakteristického, jednolitého zvuku, na jaký jsme u tohohle čiperného osmdesátníka zvyklí.

Dlouho očekáváný večer klasického metalcoru, kdy dorazila pětice kapel pojící silně metalické prvky s hardcorovým podkladem.

Jedním z důležitých, a přitom jaksi skrytých přínosů Žižkovské noci spočívá v tom, že se krom hudby rok od roku věnuje stále víc literatuře a poezii.

Plánování divokých přesunů ztrácelo smysl a jediným rozumný východiskem zůstávalo zvolit maximálně dva kluby na večer. Anebo ne?

A dav v Crossu řve: „Pražskej hrad bude squat, Pražskej hrad bude squat, pojď obsadíme to, dřív než zavolaj stopadesát osum.“ Co bylo nejvíc a jde jen o kapely?

Festival obnáší mnohem více než promítání toho nejlepšího z celosvětové produkce.

Hypnotické basy dotvářely laserové stěny, ve kterých se zrcadlil hustý dým, za dvojicí se na plátně točil znak se třemi bicepsy...

Kouzlo živé hudby není jen v kvalitě zvuku, ale v její mohutnosti, úvodní hřmot v dnes již legendární představovačce Trinity byl pohlcující.

Jde o zvláštní hudební kombinaci, nostalgická retro vlna říznutá metalovou estetikou a syntezátory. Neonové okultno... Vyprodaný Palác Akropolis, Perturbator.

Nukleární holomajzna už ale nebyla v módě - režisér Chuck Russell proto převzal námět zapadlého padesátkového hororu, přidal do něj špetku konspirace a kýbl růžového škrobu...

Divák očekává násilí, ať už kvůli vyšinutému traileru nebo úvodní scéně, ve které Reed přejíždí sekáčkem na led po novorozeněti. A o tom „otrlec“ je.

Mezi písněmi zpěvák líčí historky ze svých rodných Vestmanských ostrovů a vypráví, že ho napadají písně, třeba když pomáhá manželce s prádlem.

Vzhledem k názvu skladby je úsměvné, že jediná zřetelnější chyba přišla na začátku Denial, kdy se McVeigh ztratil...

Jaká změna, když na pódium vstoupí tři bratři Carneyovi. Import z venkovské Virginie, vousy a košile, věčný optimismus.

Po pódiu křepčila čtveřice zaměstnanců kina na znělku Beverly Hills 90210. Zaplněný kinosál aplaudoval. Luke Perry se obracel v hrobě. Mohlo se začít.