Letošní, už jedenadvacátý ročník bratislavského festivalu Next nabídl o něco výraznější jména než v minulosti a také lákavý podtitul Magie chaosu.

Tím však seznam zvučných jmen nekončí a jako další můžeme zmínit Beak>, A Place to Bury Strangers, The KVB, Bleib Modern nebo Anika. A aby toho nebylo málo...

Desátý ročník festivalu přímo vybízí k tomu připravit širší program, dát o milníku patřičně vědět a celkově se tak trochu poplácat po zádech. Ale nakonec bylo všechno jinak...

Alternativa jde i nadále správným směrem, přesto je lákavé uvažovat o ideálním stavu do budoucna. Jak vystoupit z všednosti?

Stačí, aby se zvedl jeden, a už to nikdo nezastaví, proběhne mi hlavou, a taky že ano. Jeden člověk se ve správný moment zvedl a dominový efekt následoval okamžitě.

Jak to kdysi řekla zpěvačka Jana Koubková? Když je mi špatně, tak si zpívám blues.

Sobota je v Holandsku zasvěcena všemožným trhům, nákupům a vůbec se chodí ven. Město bylo plné, jako by si lidé řekli: dobře, večery musíme oželet, ale to, co děláme přes…

Holandská vláda v pátek večer ohlásila, že od soboty od šesti platí nové podmínky. Kdyby se to v podobném módu odehrálo u nás, tak dojde k povstání na vsi...

Jako by nestačila snížená kapacita sálu, kontroly u vchodů, zábradlí před pódiem zaručující potřebný odstup od vystupujících… Teď ještě změny v programu... No a co!

Pár metrů od nás rozjíždějí na chodníku Irreversible Entanglements improvizovanou jam session a Camae Ayewa při recitaci stíhá ještě vesele podepisovat vinyly...

A první večer jubilejního pětadvacátého ročníku se skutečně „jelo do plných“ už od samého počátku. Vážně to chybělo.

Všechno svítí, okna jsou odhalená, domky jako z cukrkandlu. Navíc to tu zase žije, každý podnik má vytaženou zahrádku venku, nedostatek stupňů dohánějí tepelné zářiče, všude je veselo.

Nezapomenutelných okamžiků je v Ji.hlavě každoročně požehnaně, a i letos návštěvníky dovedla ulicemi proplétající se bílá čára k mnoha z nich.

Před vstupem do hotelu postává nesourodá skupinka novinářů, sponzorů a přátel. Očekávání jsou nejasná a jediné, co víme, je...

Berlínský festival Atonal se po dvouleté pauze navrátil v neobvyklém formátu kombinujícím měsíc trvající výstavu se sérií živých koncertních intervencí.

Naštěstí i tyto variace mohou být skutečně silné, jak se ukázalo ve druhé půlce večera, kdy se ke kvartetu připojila Shaw v roli zpěvačky...

Squid jsou neurotičtí a výbušní tak akorát, aby vám to nezačalo být nepohodlné, a soustředěně ukáznění jen do té míry, aby nebyl důvod k nařčení z hráčské exhibice.

Letošní Unsound se potýkal s méně viditelnými omezeními, v důsledku kterých byl kratší, skromnější a méně členitý. Ale měl svoje jasné, dynamické vrcholy.

Jazz Goes to Town rád prošlapává nové cesty. Otázka je, jestli je to cesta objevitelská, nebo jde jen o slepou uličku v dalším vývoji přehlídky.

Další dva festivalové dny daly divákům zabrat. Dramaturgie se tentokrát pustila do poněkud náročných vod – což ale není nikterak špatně.