Hadí sykot (z Varů): Ochota naslouchat

Neděle ráno, za mnou 31 filmů a přede mnou mnohahodinová cesta do Brna. Jako vždycky jsem tu na začátku vůbec nechtěla být a na konci mi zase bylo smutno, že se blíží konec. Zkrátka festival jak má být.

Je taková pěkná soukromá tradice, že i když na filmy obou soutěžních sekcí chodím jen namátkou a víceméně náhodou, vždycky se mi podaří vidět aspoň nějaký z ocenněných filmů. Ovšem tentokrát jsem poprvé trefila oba hlavní vítěže sekcí. Padlé ovoce, čerstvého držitěle Křišťálového glóbu, vzniklého v myanmarsko-česko-francouzskou koprodukci, jsem viděla až těsně před začátkem slavnostního zakončení. Hlavní hrdinka, šička v Rangúnském sweatshopu, se zamiluje do své nové kolegyně. Rozvíjí se mezi nimi opatrné přátelství plné významných zámlk, letmých dotyků a spousty nejasností. Je hrdinčina nová přítelkyně vypočítavá mrcha, která se snaží proměnit svou dominaci ve vztahu v materiální prospěch? Je jen jednou z mnoha zoufalých mladých žen bez budoucnosti snažících se prostě jen přežít ze dne na den? Nebo má jen daleko větší strach, což je v zemi, kde je homosexualita trestná, poměrně pochopitelné. Během sledování jsem měla intenzivní pocit, že mi toho kvůli neznalosti místních reálií spousta uniká. Přesto ve mně, snad právě díky nedořečenosti a zvláštní snové poetice, film čím dál silněji rezonuje.

Naopak debut slovenské režisérky Martiny Buchelové Milovník, ne bojovník, vítěz soutěže Proxima, šel naprosto mimo mě. Kdybych ho viděla na festivalu studentských filmů, asi bych si režisérku zařadila mezi takzvaně slibné, ale tady mi přišel nějak moc… studentský. Ale možná jsem se jen nezvládla naladit na správnou vlnu, protože jsem při projekci hodně bojovala s únavou. Každopádně to pro mě byl film, kdy anotace působila mnohem zajímavěji a hravěji, než výsledné dílo.