Z nuly na sto (Idles)

V okamžiku, kdy spustili předskakující Enola Gay, lehce mi zatrnulo, že uslyšíme tak trochu revival Rage Against the Machine. Energický kvartet ze Severního Irska ale podobné obavy rychle rozptýlil. To, čemu se v devadesátkách říkalo crossover nebo později nu-metal, sice má v jeho stylu své místo, ve výsledku se ovšem rozpouští v poměrně osobité směsi spolu s noiseovými či post-punkovými prvky. Rap, deklamace i zpěv výbušného frontmana Fionna Reillyho, silně zfuzzovaná basa pevně přimknutá k bicím, a kytara, která před riffy upřednostňuje imprese, abstrakce, hluk. A to všechno s razancí a naléhavostí, která z Enola Gay dělá ideální parťáky pro hlavní stars, s nimiž je pojí i důrazný sociálně-politický aktivismus. Odcházeli jako vítězové a určitě jim přibylo pár nových fanoušků.

Idles rostou. S každým dalším vystoupením v Česku přitáhnou víc lidí, na sedmý pokus slušně zaplnili Forum Karlín. Cíle bristolské pětice ovšem nejsou v počtech, ale v úsilí zůstat maximálně relevantní, a to se jim rozhodně daří. Hudebně i jinak. Jejich dlouhodobé tažení proti toxické maskulinitě budí sympatie i respekt, podobně jako politické statementy kapely, jimž v Karlíně vévodily opakované výzvy k osvobození Palestiny. Idles jsou přesvědčivým dokladem toho, že být velkou rockovou kapelou dnes představuje něco zcela jiného než drogové skandály, houfy groupies a zdemolované hotely.