Festivalovou neděli zakryla oblaka, vzduch zhoustl a tlak byl řádně tíživý. Těžko říct, zda za to mohlo jen počasí, nikdy nekončící boj o místa v kinosálech, nebo témata soutěžních snímků, která po celý den diváctvu servírovala jedno drama o dysfunkční rodině za druhým.
Ve frontě k vyzvednutí akreditace jsem na Instagramu zahlédl příspěvek, ve kterém výkonný ředitel Kryštof Mucha ocenil novinářky Mirku Spáčilovou a Věru Míškovou za jejich přínos pro festival v 90. letech. Naladěn na vlnu nostalgie, jsem se pak sám pohroužil do vzpomínek na svůj první ročník ve Varech, který jsem absolvoval čerstvě po maturitě se svojí mamkou, byť se tehdy nepsal rok 1990, ale 2018. O našem vzájemném vztahu jsem pak během nedělních projekcí přemítal takřka neustále. Stalo se totiž, že hned tři ze čtyř soutěžních snímků, jejichž projekce jsem ten den absolvoval, tematizují mateřství a rodičovský vztah matky a dítěte.
Šťastná rodina, vůbec první švýcarský film uvedený v hlavní soutěži, vypráví o zoufalé matce, které z „nedbalosti“ úřady odeberou děti. Samoživitelka se však s rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí odmítá smířit a vydává se na pouť napříč zemí, aby své děti vypátrala. Sociálně-realistické drama, snímané v dlouhých statických záběrech těží zejména z komplexního hereckého výkonu Anny Schinz, a je zajímavé díky odstíněnému náhledu na celou problematiku. Švýcarský „OSPOD“ v něm není jen zlou institucí kradoucí děti bezbranným matkám, naopak Niki není v důsledku svého nezodpovědného a místy sobeckého jednání „jen“ bezbranně trpící hrdinkou. Snímek před nás neustále klade otázku, co je vlastně v nejlepším zájmu dítěte, a kde leží tenká hranice mezi mateřskou láskou a osobní zodpovědností. Zda titulní rodina nakonec najde své štěstí, se nedozvíme, po projekci na nepříjemných židličkách Grandhotelu Pupp jsem měl však osobně ke štěstí daleko.
Když už ale člověk jednou absolvuje zdlouhavou pouť do opulentního grandhotelu, který je od hlavního festivalového dění v Thermalu sice „jen“ necelé dva kilometry pěšky, ale moře šourajících se lidí a projíždějících aut odyseu značně dramatizují, snaží se vytěžit z návštěvy nepohodlného sálu maximum. Proto jsem ještě před Šťastnou rodinou zhlédl také nový film Šimona Holého – Chica Checa.
„Kolik z vás je na Groove Brno poprvé?“ Les rukou. „Kolik z vás nezná Too Many Zooz?“ Pár osaměle se pnoucích paží. Výsledek dotazovacího, nikoli dotazníkového šetření organizátorky asi nikoho nepřekvapil. Jakkoli byl totiž koncert součástí festivalu zasvěceného např. funku a soulu, vyprodaný klub Metro naznačoval, že většina se na americké trio vypravila cíleně, nadšeně a nehledě na kontext.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.