Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Program v neděli začal už v jednu, kdy se na koncertu indiepopové kapely z Glasgow Yes & Maybe sešlo pár desítek návštěvníků. Na přímém poledním slunci si mohli užít necelou hodinu pohodové hudby, které by slušelo snad jen méně backing tracků a efektů, jichž se mladíci zvyklí nahrávat výhradně na dálku zřejmě naživo nechtějí vzdát. Když frontman Maybe ze Skotska a francouzský kytarista, který si říká Yes, zpívali spolu s basákem Markem „I'm paying for the insane liberally“ ve skladbě Bloody Madness, zněli přirozeněji. Dotkli se témat úspornosti v protikladu s potřebou neustálého utrácení, ke kterému nás komerční svět nabádá, ale i toho, jak se mladá generace učí umět dávat najevo své emoce, včetně smutku.
„I lost you but I’m fine,“ navázali na téma Angličané Fletchr Fletchr, sympatický objev lineupu. Na rozdíl od Yes & Maybe oblékli místo upjatých obleků hipstersky volné džíny a trika a celkově působili o dost civilněji. Zpěvák Rohan Fletcher v citované písni Life zpíval o tom, jak se vyrovnával se ztrátou otce a jak dospěl k tomu, že je třeba to brát pozitivně. Do svého projevu dával on i kytarista Adam Sanders, který set místy osvěžil saxofonem, viditelně maximum. Celá formace tak působila jako parta kamarádů, kteří dělají, co je baví poté, co mohli místo brigád v restauracích malých městeček na jihozápadě Anglie vyrazit na velká pódia.
Většího publika se dočkali Razorlight, kteří předvedli živý set bez backing tracků plný osvěžujících vícehlasů, v nichž vynikala zejména klávesačka Reni Lane, stylově pojímající vše od klasického rocku, punku až po hard rock. Znovuobnovená skupina z počátku nultých let kolem frontmana Johnnyho Borrella zpívala o vztazích, žárlivosti, ale i závislostech, o kterých ví zpěvák až až. Ve sklabě In the City si dramaticky pohráli se změnami rytmů a připomněli atmosféru koncertů The Doors. S hitem America podtrhli celkovou náladu Metronomu.
Ještě větší klid na duši přiválo vystoupení islanské skupiny Of Monsters and Men. „And as the world comes to an end, I'll be here to hold your hand,“ zpívala étericky působící zpěvačka Nanna Bryndís Hilmarsdóttir po boku s Ragnarem Þórhallssonem v písni King and Lionheart. Uklidňující texty doplňovaly nekonfliktní akustickou produkci, harmonické vícehlasy i typický zpěv v oktávách, který známe třeba z nejslavnější písně Little Talks. Neopomněli ani aktuální album All Is Love and Pain in the Mouse Parade.
Skvěle naladěné publikum si pak nemohlo než naplno užít téměř dvouhodinový koncert Stinga. Ten s pouhými dvěma spoluhráči předvedl suverénní set plný slavných písní, často bez zastavení a většího vydechnutí. Britský zpěvák se stále stejným hlasem, který si udržel až do čtyřiasedmdesáti let, fyzičkou i charismatem, sóloval na baskytaru, vyzýval k arénovým singalongům a za vše hezky česky děkoval. Publikum soucítilo s pocity osamění v písních jako Message in the Bottle nebo So Lonely nebo přemýšlelo, co se stane, když ztratíme víru v politiky, viz skladba If I Ever Lose My Faith in You. Celé to silně rezonovalo a ještě nějakou dobu bude.
Lajnap třídenní přehlídky skvěle vybraných interpretů přehlušil praktické nedostatky organizace jako nedostatek informací o zdrojích pitné vody nebo netřídění odpadu. Tři pódia nenutila k velkému rozhodování, který z koncertů si vybrat, takže desítky tisíc návštěvníků nenuceně nasávaly festival plný vedra, bez deště a s možností souznít s povětšinou skvělými hudebními čísly. A to navzdory tomu, že mezi hlavními tématy byly životní obavy, kterým se musíme stavět s nadějí. Byli jsme tam spolu. I bez sebe.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.