Lamentace na pouti aneb CocoRosie v Barráku

Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.

Americké duo CocoRosie nebylo v slezsko-moravské metropoli skoro dvacet let, naposledy na Colours of Ostrava. A jako předskokanka se na programu objevila Nika, což mohlo zaskočit. Ne proto, že by co do hlasové výbavy nepřipomínala rozsah sester Casadyových, jde spíš o to, že její projev, byť bez chybičky, působí i po bezpočtu vystoupení stále velmi křehce a hloubavě. Je tedy spíše v kontrastu se surreální poetikou, kterou CocoRosie prezentují i na loňském albu Little Death Wishes. Na druhou stranu se takto jazzová zpěvačka a ostravská rodačka aspoň představila množství přespolních, kteří dorazili zpoza polských hranic. Češi nebyli ve valné přesile.

Když se úderem deváté ozvalo temné dunění, dechy a plochy jak vystřižené ze soundtracků Zdeňka Lišky, začalo být jedno, jak málo nás v sále je. Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub. Právě tím se uvodil svět divů, který byl přesně tak freak, jak se dalo čekat. První melodie, konkrétně hitů Give It to the Wind a Least I Have You, prošly dekonstrukcí a refrény se osvobodily od studiových pravidel. Prim hrály árie, kolážování a poslech.

Vlastně až do své půlky byla show scénicky designovaná pro menší kluby, poměrně úsporná. Kožešinové límce, čepečky, pistolky, dětské flašinety, vynalézavá projekce odrážející duhové mozaiky skutečných obrazů z pódia – na to všechno došlo. Na jednorožce a kouzelnické triky už ne. Očekávání jsou zlo, měla jsem je zahodit před klubem. Nothing But Garbage. Pak Cut Stitch Scar a imperativ krutosti lásky. Celá Little Death Wishes je podle autorek deskou zlomených srdcí, sentiment ale naživo ustoupil ravu.

V post-éře multiplexní opce rádi přejmenováváme formáty. Třeba performance Elišky Brtnické v DOXu nebyla tanečním vystoupením, ale „pohybovou instalací“. CocoRosie nehrají koncerty, ale prý vozí hudební divadlo. Teatrální jsou bez debat a bez hranic, dvě mini-etudy se světlem a pár převleků podpořilo kabaretní atmosféru. To hlavní ale bylo zvukové, hudební. Když Bianca zněla jako theremin, který marně hledáte na pódiu. Když vřískaly kočičky a obě mixovaly samply vlastních hlasů do nekonečných smyček. Když demonstrovaly skladbou Witch Hunt. Nebo když tango rytmiku střídalo sólo beatboxera Teze, jejich přes dekádu věrného spolupracovníka, který vracel show z dekadentních propadů zpátky k párty. I když na tomhle večírku jsem měla chuť utrhnout hlavu panence z hrací skříňky, a to jsem pila jen mošt. Neměly se tak naléhavě ptát: „Do you have love for human kind?” Domů jsem šla napůl rozvrkočená, napůl zdrcená. Příští týden se asi vystavím podobně nezařaditelným zážitkům na bienále New Opera Days Ostrava. Pro neklid duše.