Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Páteční Rock for People má vlastní topografii. Ne tu v mapě, kde se jednotlivé stage tváří jako přehledné body na letištní ploše, ale tu skutečnou, živou a nepřesnou. Tady se pět minut mění ve dvacet, protože cestou potkáte známé, špatně odhadnete frontu, spletete si koridor nebo prostě na chvíli zapomenete, kam jdete. U jednoho pódia se zvedá moshpit, o pár set metrů dál si lidé hledají poslední relativně suché místo v trávě. Jedna cesta vede k death metalu, druhá k popu, třetí ke kávě, čtvrtá nikam, ale i ta se nakonec nějak vyplatí. Nejde ani tak o pestrost programu, to je festivalová fráze za trest.
Basement přicházejí v čase, kdy se areál teprve rozehřívá. Čím větší prostor kolem sebe mají, tím víc vynikne jejich civilnost. Písně, které kdysi patřily hlavně klubům, najednou stojí na otevřeném letišti a nepůsobí ztraceně. Pod pódiem se na pár minut mažou rozdíly mezi těmi, kteří Basement sledovali od menších klubovek, a těmi, kteří k nim přišli později, třeba přes algoritmus, cizí playlist nebo jen proto, že se jim ten refrén jednou zasekl v hlavě. Pak se areál začne zahřívat do provozní teploty. U stánků probíhají krátké konverzace, které mají životnost jednoho kelímku, lidé se ztrácejí a zase nacházejí. Festivalová geometrie v praxi. Stage je blízko, jenže mezi mnou a ní stojí dav, fronta, kamarád kamaráda a nutnost zjistit, jestli tamhle vzadu náhodou není lepší cesta. Není.
Na Gatecreeper zůstává pod pódiem po předchozích dnech těžká, rozbitá zem a publikum ji během prvních minut přestává vnímat jako překážku. Bahno se mění v součást choreografie, lidi do něj skáčou, podkluzují, mizí v rozměklé hlíně a zase se zvedají. Jen riff, tělo a ochota vypadat po koncertě výrazně hůř než před ním. Dobré to bylo právě proto, že to nic nepředstíralo. Dying Wish posouvají stejný fyzický impuls jinam. Emma Boster se objevuje v tričku s nápisem „Rage Makes Me Feel Pretty“, a kdyby měl jejich set dostat jednovětý program, lepší by se hledal těžko. Agrese a melodie se tu navzájem drží pod krkem. Není těžké vzpomenout si na Spiritbox v období, kdy začínali přerůstat vlastní kategorii. Publikum reaguje, jako by už vědělo něco, co se teprve za chvíli oficiálně potvrdí. Pod pódiem jsou lidé, kteří přišli včas, aby mohli později říct: “Jo, tehdy už to bylo jasné.”
Na opačné straně areálu mezitím Ben Cristovao přepíná pátek do jiné frekvence. Set je sebejistý, lehký, přesný. Když se objeví Tommy Thayer, bývalý člen Kiss, mohlo by to celé snadno spadnout do kategorie „podívejte, koho jsme přivezli“. Chvíli se zkouší i kissovský repertoár, ne všechno sedí dokonale, ale právě tahle drobná nedokonalost tomu možná pomůže víc než hladká exhibice. Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Večer se pak začne stahovat k jednomu bodu. Dav se přelévá k hlavnímu pódiu s přesvědčením, že teď už není kam jinam jít. Někteří si sedají na zem, jiní drží pozice u zábran. Všechno směřuje k Bring Me The Horizon. Když se na obrazovkách objeví E.V.E. a první skladby rozříznou tmu, dav se okamžitě stáhne do sebe. Nejdřív tlak dopředu, pak první circle pity, pak další, dominový efekt z rukou, ramen, loktů. Současná podoba Bring Me The Horizon je zvláštní hybrid koncertu, videohry a digitální sekty. Reklamní fragmenty, technologická úzkost, svět po konci světa, ale pořád s refrény dost silnými na to, aby unesly celé letiště.
Po konci setu se areál znovu rozpadá. Kemp, jídlo, voda, autobus, ztracený kamarád, poslední cigareta, cesta někam, kde bude méně lidí, což se většinou ukáže jako optimistická představa. Hudba ještě doznívá z různých směrů, ale den už se rozpadá na útržky, které spolu zdánlivě nesouvisí. Setlisty se budou za pár dní plést, pořadí skladeb zmizí jako kelímek někde u plotu, zůstane jen několik nesourodých obrazů, které by si nikdo soudný neposkládal do jednoho dne, kdyby mu je festival sám nenacpal před oči. Pátek na Rock for People nebyl velká žánrová lekce ani důkaz tolerance hudebních kmenů, chraň bůh. Byl to jednoduše den, kdy se na jednom letišti potkalo moc různých věcí najednou a překvapivě málo z nich se navzájem rušilo. V Hradci je zjevně možné leccos.
Máte již předplatné?Přihlásit se
Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.
Možnost kdykoliv zrušit
