Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Déšť umí být nejlepší dramaturg, nepotřebuje smlouvy ani produkční tým, stačí jen pár hodin a z headlinerů jsou vedlejší postavy. Místo debat o koncertech se řeší promočené ponožky, bahno na podrážkách a aplikace s radarem srážek. Lidé postávají pod přístřešky a hypnotizují oblohu, jako by na ní závisel osud festivalu. Ve čtvrtek se nad hradeckým letištěm konečně objevuje slunce a najednou je všechno jinak. Na trávě se povalují skupinky lidí s kelímky piva, mezi stánky se netvoří nervózní přesuny od jedné stage ke druhé a celé se to přestává tvářit jako několikadenní krizová situace. Po dni stráveném v obranném režimu se Rock for People konečně nadechuje.
Je to vidět už u Social Distortion. Mike Ness působí jako člověk, který by se nenechal zviklat, ani kdyby kolem něj hořelo letiště. Šedivé vlasy, pomalé pohyby, žádné zbytečné pózy. Pod pódiem stojí směs veteránů v opraných tričkách a mladších zvědavců, kteří si možná přišli odškrtnout legendu, nikam se nespěchá. Punk rock, který dávno přestal závodit s časem. Když Ness před Don't Drag Me Down připomíná, že skladba vznikla jako reakce na rasismus a že se za současnou Ameriku stydí, zní to jako hlas člověka, který stejné varování opakuje třicet let a stále naráží na stejnou zeď.
O několik hodin později se ve stanu Blood Incantation odehrává úplně jiný druh rituálu. Vzduch je těžký, lidi namačkaní na sobě a z pódia se valí technický death metal, který občas připomíná soundtrack k halucinaci vyvolané četbou knih Ericha von Dänikena. Někteří sledují koncert s výrazem soustředěných badatelů, jiní se bez většího přemýšlení vrhají do moshpitu. Je fascinující sledovat, jak přirozeně dnes podobná kapela zapadá do programu festivalu, kde o pár desítek metrů dál zní rádiové hity a fronta na hranolky připomíná migrační vlnu.
A pak Babymetal. Ještě před několika lety představovali argument do nekonečných internetových hádek o tom, co metal je, a není. Dnes před pódiem stojí jeden z největších davů a podobné debaty nikoho nezajímají. Tři Japonky tančí s chirurgickou přesností, za nimi duní kapela a celé to působí jako kříženec koncertu, anime a stadionové show. Je to trochu absurdní, trochu fascinující, a hlavně dokonale funkční. Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreo na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce. V tu chvíli je úplně jedno, kdo má pravdu, Babymetal už dávno vyhráli.
Podobné momenty připomínají, proč je dobré občas zabloudit i mimo hlavní tahy. Frankie and the Deadbeats nehrají set, o kterém budou druhý den psát všichni. Jejich country ale funguje jako hodina volna mezi dvěma hlučnými směnami. Lidi posedávají v trávě, někdo podřimuje, někdo kouká do nebe. Festival není závod, jen na to občas zapomínáme.
Večer pak náležel nostalgii. Papa Roach už ke koloritu Rock for People patří stejně samozřejmě jako stánky s pivem nebo fronty na toalety. Vrací se pravidelně a pokaždé připomenou, proč si je stále necháváme v playlistech. Publikum ví přesně, kdy zpívat, kdy zvednout ruce a kdy vytáhnout telefon. Limp Bizkit jsou jiný případ. Kolem areálu se ještě před koncertem pohybují postavy v červených kšiltovkách, jako by se psal rok 2001. Když Fred Durst nastoupí na pódium, letiště se na chvíli promění v podivný časový tunel. Vedle sebe stojí čtyřicátníci, kteří na MTV sledovali videoklip k Rollin', i teenageři, kteří kapelu znají jako internetový meme, a funguje to úplně stejně pro obě skupiny. Někde mezi Break Stuff, fanoušky pobíhajícími po pódiu, absurdními předěly a davem v červených kšiltovkách je jasné, proč Limp Bizkit pořád zabírají. Dokázali zestárnout, aniž by se kdy začali brát vážně.
Druhý den Rock for People nakonec nepatřil jediné kapele, patřil slunci. Patřil okamžiku, kdy jsme přestali sledovat radar v telefonu a začali sledovat pódia. Patřil pocitu, že několik desítek tisíc cizích lidí na letišti může na pár dní vytvořit vlastní město, které je prašné, hlučné a lehce chaotické, ale zároveň překvapivě příjemné k životu.
Máte již předplatné?Přihlásit se
Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.
Možnost kdykoliv zrušit
