Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.
Některé festivaly začínají první kapelou. Jiné frontou. Do areálu se dostávám kolem půl třetí, po sérii zastávek, čekání a drobných organizačních překážek. Když konečně projdu dovnitř, řeším jedinou věc. Pivo. U stánku s Heinekenem není fronta, vlastně jediné místo, kde není. Dávám si jedno rychlé na spláchnutí všeho, co předcházelo.
Voila, kapela, ke které jsem se dostala spíš omylem než cíleně. A přesně takový dojem po sobě zanechává. Všude králičí ouška, pečlivě vystavěná estetika a dvojice, která dobře chápe současnou ekonomiku pozornosti, kytarista se pohybuje mezi koncertem a konkurzem na titulní stranu alternativního časopisu pro náctileté. Odcházím dřív, bloudění je jedním z hlavních témat dne. Většina návštěvníků jako by se pohybovala instinktivně nebo podle proudu lidí, značení není úplně intuitivní a odpovědi organizátorů občas připomínají věštby, člověk sice něco zjistí, ale ne nutně to, co potřeboval. Sílí déšť.
Co nám počasí nedopřálo, bohatě vynahradil line-up. Publikum se pomalu sžívalo se staronovým, poněkud mokrým prostředím. Než se setmělo, všichni už byli ve svém živlu a barevná pláštěnka se stala módním doplňkem. O nejdivočejší party se postarali Electric Callboy, kteří dav bohatě zasypávali konfetami. Na závěr masová hudební meditace v podání Gorillaz, kde se ovšem nesmělo fotit.
Lenka Dusilová je jako zjevení odjinud. Její hudba vyžaduje soustředění, ochotu zastavit se a poslouchat a na festivalu, kde se hlavně přechází mezi jednotlivými zážitky, je to těžká disciplína. Megadeth nechávám působit z bezpečné vzdálenosti, některé koncerty si člověka přitáhnou i přes půl areálu a některé ne. Pod pódiem se možná odehrává triumf veteránů, ke mně ale doléhá nekonečná řada riffů.
The Pretty Reckless přicházejí ve chvíli, kdy už počasí definitivně vyhrálo. Voda stéká po plachtách, bundách i tvářích, Taylor Momsen poletuje po pódiu v bílé noční košili a vypadá, jako by celé odpoledne čekala právě na průtrž. Několik skladeb z připravované desky Dear God bez problémů obstojí vedle starších hitů a koncert má přesně ten tah, jaký má mít. Člověk si podobné kapely nosí v hlavě roky, někdy i desetiletí, a často se ukáže, že vzpomínka je silnější než skutečnost. Tady se to nestalo. Momsen není bývalá dětská hvězda, která si našla cestu ke kytarám, je to frontwoman, která si svoje místo dávno vybojovala. Poprvé mám pocit, že se probudilo publikum, lidi přestávají uskakovat pod přístřešky a konečně se nechávají strhnout. Možná jeden potřebuje promoknout, aby se přestal hlídat.
Die Spitz z Texasu. Už zvuková zkouška naznačuje problémy, vokál se ztrácí, později začne zlobit i kytara. Kapela má energii, několik skladeb funguje výborně, ale postupně se jednotlivé motivy začnou slévat dohromady. Gorillaz si ještě chvíli poslechnu, příjemná kulisa. Nakonec ale vítězí pragmatismus, balím, tedy teoreticky, než najdu správný východ z areálu, stihnu skoro celý koncert. Ztrácím se mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení.
První den nebyl o velkých ovacích, potlesku bylo překvapivě málo, publikum působilo zdrženlivě, jako by si teprve zvykalo samo na sebe. Déšť navíc všechno zpomaloval a rozmazával, některé koncerty, některé emoce i některé zážitky. Možná proto si neodnáším ani tak jednotlivé skladby jako spíš atmosféru určitého nekomfortu. Festival jako místo, kde se člověk neustále rozhoduje, jestli pokračovat, nebo jít. Kde mezi očekáváním a realitou vzniká prostor pro něco zajímavějšího než bezvýhradné nadšení.
Problesklo mi hlavou, co se muselo dít, když se k téhle dvojici připojila ještě klidná síla Joshuy Idehena, který jel na podzim s kapelou tour právě k poslednímu albu.
Letošní letní polskou festivalovou sezonu sice odstartoval o týden dřív bialystocký Up To Date. Katovice jsou ale českým hranicím podstatně blíž, takže minimálně ta česká část publika vyrazila do Polska až o prvním červnovém víkendu na jednadvacátou edici action Nowa Muzyka. Jestli byla bardzo fajna?
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.
Pearson lítal po klubu jako smyslů zbavený, kolem krku měl omotaný kabel a s mikrofonem na jeho konci čas od času bodal do vzduchu vstříc přítomným.
Podmanivými Vodojemami pod Žlutým kopcom sa všetci uchvacujeme nahlas a spod oblúkov pritom naša nedočkavá vrava znie ako hutný psycho thriller.
Festival, který ještě před dvěma lety zažil masivní vlnu zrušených koncertů po kritice spolupráce s britskou bankou Barclays a jejích vazeb na Izrael, poskytuje platformu hudebníkům a hudebnicím v jejich neotesané podobě.