Ztráty a nálezy energie (Deaf Club & co.)

Když jsem po koncertě v Orlové asi měsíc zpátky říkal Martinu Režnému, že zvažuji Deaf Club v Kabinetu Múz, velmi důrazně mi účast doporučil. A komunitou korunovanému „králi českého noiseu“ těžko odmlouvat, i když člověku na den koncertu zrovna připadá cesta domů z Francie. Jakkoli jsem tedy při příchodu sotva pletl nohama, odchod se nesl ve znamení znovuzrození. Trojice energických kapel skvěle dobila baterky.

V Orlové jsem prvně viděl power violence formaci Humanity Is Fun! – psáno verzálkami, vyslovováno z plna hrdla a s humánně přívětivým úsměvem –, která brněnskou seanci otevírala. Vokál v ní zastává Skulda, muzikant dlouho hrající krátké sety v mnoha různých projektech, jejichž rodištěm je stejnou měrou pohraničí grindu a hardcoreu jako severovýchodní Ostrava. Dramaturgicky by dávalo smysl plácnout na tutéž událost co Deaf Club každý z nich.

Abrazivnost, kompaktnost a údernost. To jsou keywords, která americká skupina sdílí s HIF!. Své skladby věnují v realitě i online prostoru vedeným válkám, jež prokládají nečekanými salvami blast beatů. Působivě fungují zejména naživo, tedy offline. Stejnou trojici atributů pak lze přisoudit i plzeňské dvojici LiliXElbe, jejichž hudba je taktéž z ranku power violence. Matematicky přesné hraní, učebnicově zvládnuté techniky – pozorování současně hudebně výchovného i tělocvičného výkladu dua nemohlo začít nudit nikoli jen pro jeho virtuozitu, ale i kvůli mile krátkometrážní stopáži. LiliXElbe navíc přidali disonanci a chaotičnost, což umožnilo ještě (dis)harmoničtější přechod k finálnímu amoku.

A ten byl dle očekávání živelný, ovšem čerpalo se při něm z rezervních zásob, šlo totiž o poslední, osmnáctý koncert turné. Únavu deklaroval sám Justin Pearson, frontman Deaf Club, který dříve působil v kultovních The Locust, jejichž stylu byly vlastní nejen masky kobylek, nýbrž i jako vosí žihadlo štiplavý zvuk kytar, bzučících agresivně v jednom roji s klávesami. (Coby baskytarista vystupuje taky s Mikem Pattonem a Davem Lombardem v Dead Cross.)

Nicméně vyčerpání nebylo znát. Pearson lítal po klubu jako smyslů zbavený, kolem krku měl omotaný kabel a s mikrofonem na jeho konci čas od času bodal do vzduchu vstříc přítomným. I hudba může sloužit jako zbraň a nepochybně je to jednou z ambicí Deaf Club. Navzdory názvu totiž nejsou hluší vůči tristnímu dění v domovských Spojených státech, a své texty mnohdy míří na nepřátelské cíle, kupříkladu v podobě tamější policie. Přátelštější atak, tentokrát páchaný na ušních bubíncích, pak zapříčinilo hlučení kytaristy Briana Amalfitana pomocí efektů z pedalboardu, k němuž se mezi skladbami skláněl.

Tyto pauzy zaplňovaly vtipné, až nonsensové průpovídky Pearsona. Právě ony nejvíc evokovaly přepracovanost – stav, kdy už je člověk natolik perplex, že pouze breptá nesmysly a dělá vyšinuté zvuky. V podání uznávaného hudebníka to však působilo lidsky, sympaticky a blízce. Doufám jen, že mnoho přítomných netrpělo den nato týmiž symptomy.