Festival pro všechny? (Colours of Ostrava 2026)

První den Colours beru jako objevovací, areál Dolních Vítkovic je přeplněný stánky na vše možné, všude kam člověk zajde, objeví něco nové a jednou za čas i stage.

Po prvním okruhu areálem slyším ve smyčce písničku Nezvládám od Marie April a Gufrau, pražský boyband se naživo představí až v sobotu, teď reprák určuje tempo skupinky asi patnácti lidí na tanečním workshopu. Kromě nich po lidech kolem dvaceti let delší dobu pátrám. Zatím je potkávám jen v zelených tričkách a s velkými pytli sbírat odpadky, přemýšlím, kdo si může na Colours dovolit jet a na koho program cílí.

Ze zvědavosti vyrazím do Meltingpotu na debatu Odolnost je nový punk. David Shorf vede přátelskou diskusi se svými spolupracovníky z think tanku Solvo, index odolnosti si vcelku zaplněný sál má představit na možnosti přežití při zombie apokalypse, k navození imaginace napomáhá AI generovaný zombie před areálem železáren. Zajímá mě výstup Ivany Tykač, nejen kvůli debatám o její možné prezidentské kandidatuře, dostávám historku, jak vlastnoručně podřízla prase na domácí zabijačce. Mizím hledat hudbu a něco bližšího. Větší crowd najdu hodnotit slam poetry bitvu, Anatol Svahilec o náboženství a Vašek z Aše o čekání. Na jeho příspěvek se naladím, pořád čekám na začátek hudebního programu, ale rozhodně se nemůžu porovnávat s všudypřítomnou fanbase headlinera dne, Twenty One Pilots, z níž ti první přijeli kolem čtvrté ranní.

Menší prostranství ohraničené travnatým srázem aka REC.stage třinecké kapele Spotlight sluší, zastavují se tu i kolemjdoucí a indie čtveřice nakonec prostor zaplňuje. U Full Moon stage se zpívá nejvíc, při západu slunce tu hrají svůj první koncert na Colours Good Times Only. Až ke Gongu zní „mohli jsme tancovat / lízt sousedovi na třešně“, publikum se posouvá o téměř deset let zpět, funguje to, ale zas tolik se netancuje. Kapela hraje prvně živě dost písní z nové, syrovější desky, baví to obě strany. Frontman Filip Černý vyslovuje podporu kulturní publicistice, Full Moonu v nové éře i veřejnoprávním médiím, o Palestině a Ukrajině mluví i shoegazová trojice Favorite Obsession nebo na největší stagi irská kapela The Mary Wallopers. Folkové melodie stavící na hravé domácí tradici rozhýbou i unavený crowd, zakládající bratři Hendyovi tematizují imigrační politiku ostrovů i chudobu. „Now wave to the VIP zone – just kidding, give them the finger. Fuck you and your money.“ Střet mezi komercí mainstreamového festivalu a názory vystupujících ve mně zůstává.

Večerní sólo show servíruje vietnamský raper a producent Anki, už jsem ho nejednou viděla, přesto se těším, intimní atmosféru dokáže přenést z klubu do otevřeného prostoru. Minimalistický setting doplňuje pixel artová prezentace vytvořená ve spolupráci s Romanem Gordienkem, lidi si točí i ji. „Nikdo nás tu nechtěl, ale jsme tady / imigranti z válečný zóny, roky chudoby,“ zní do až melancholických beatů. Je pozoruhodné, jak traumatická upřímnost může rozhýbat.

Závěr večera patří ohijskému duu, zbytek Dolních Vítkovic se vyprazdňuje. Koncert Twenty One Pilots zahajovací den vypadá jako dobrý tah, pláň plní nejen fandom Skeleton Clique. Formace tematizující mentální zdraví nabízí indie/rockové skladby, stejně dobře fungují radiové hity i ty méně známé. Show je energická, vtahuje rovněž vizuálem, pohrávajícím si v jedné chvíli s tmou, ve druhé s ohňostroji. A vysílá zprávu, že pro outsidery je tady místo. Hudebníci dokázali omladit publikum Colours i přesto, že tu vystupovali před čtyřmi lety.